Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra anglistiky a amerikanistiky Magisterská diplomová práce



Download 451.07 Kb.
Page8/8
Date conversion29.04.2016
Size451.07 Kb.
1   2   3   4   5   6   7   8

8.Appendix 3

Text after Editing


Mapy, poznání a moc

J. B. Harley

(překlad Eva Majoršinová)

Dejte mi mapu; chci se podívat,

kolik území mi ještě zbývá dobýt,

abych dobyl celý svět…

Tady jsem začal pochod na Persii, přes Arménii,

moře Kaspické, a odtud na Bithýnii,

kde Turka s jeho císařovnou zajal jsem.

Pak jsem táhl na Egypt a Arábii,

a tady, nedaleko Alexandrie, kde se země sbíhá s Rudým mořem,

vzdálená pouhých pár set mil, chtěl jsem ji přetnout kanálem,

aby lidé mohli rychle proplout do Indie. Odtamtud do Núbie

k Bornskému jezeru, a tudy dále etiopským mořem,

přes obratník Kozoroha, dobyl jsem vše až po Zanzibar.

Christopher Marlowe, Tamerlán, II. část (V. dějství, výstup III.)
Mapy – dlouholeté ústřední téma odborných geografických debat – se zřídkakdy čtou jako „zhuštěné“ texty či společensky konstruovaná forma vědění. „Interpretace obsahu map“ obvykle implikuje hledání „geografických prvků“ zobrazených na mapách, aniž by formulovala, jakým způsobem mapy, jakožto pozměněná forma poznaného, k utváření těchto prvků přispěly. Pravdou je, že mapy jsou v politické geografii a v historii geografického myšlení čím dál častěji spojovány s mocí – zvláště v období koloniální historie – ale zvláštní úloha map jako zobrazení užívajících historicky specifické kódy zůstává z velké části nevyčleněná z širšího geografického diskurzu, do kterého jsou často zasazeny. Chybějícím aspektem je podle Carla Sauera schopnost map přesvědčovat. Jak tedy můžeme nechat mapy „promluvit“ o sociálních světech minulosti?
Teoretická stanoviska
Účelem tohoto příspěvku je prozkoumat diskurz o mapách v kontextu politické moci. Přístup, který jsem zvolil, je obecně ikonologický. K mapám budu přistupovat jako k součásti širší kategorie významem zatížených zobrazení. Mapy již nebudou vnímány především jako neutrální záznamy morfologických tvarů povrchu nebo pasivní obrazy hmotného světa, ale budu na ně pohlížet jako na deformovaná zobrazení přispívající k dialogu ve společensky konstruovaném světě. Při čtení map se tudíž odchýlím od zásad tradiční kartografické analýzy třídící mapy podle řetězce binárních kontrastů na „pravdivé a nepravdivé“, „přesné a nepřesné“, „objektivní a subjektivní“, „exaktní a symbolické“ nebo mapy založené na „vědecké integritě“ v protikladu k mapám založeným na „ideologickém zkreslení“. Mapy nelze nikdy považovat za neutrální zobrazení; s výjimkou nejužšího euklidovského pojetí nejsou samy o sobě ani pravdivé, ani nepravdivé. Selektivností svého obsahu i zobrazovacími prostředky a styly představují mapy způsob vnímání, vyjadřování a strukturování lidského světa, který upřednostňuje určité soubory společenských vztahů, ovlivňuje je a ony tento svět zpětně podporují. Když přijmeme tento předpoklad, snadněji porozumíme tomu, jak vhodným manipulačním prostředkem jsou mapy pro ty členy společnosti, v jejichž rukou se soustřeďuje moc.

Na pozadí tohoto širokého konceptuálního terénu se při sledování některých specifičtějších ideologických rysů map zaměřím na tři významné body. Od počátku se dívám na mapy jako na druh jazyka (zda je to chápáno přeneseně, nebo doslova, není pro tuto debatu podstatné). Myšlence kartografického jazyka také dávám přednost před přístupem vycházejícím přímo ze sémiotiky, který, přestože si ho někteří kartografové oblíbili, je pro přesný historický výzkum příliš omezeným nástrojem. Představu jazyka lze snadněji převést do historické praxe. Pomáhá nám vidět mapy nejen jako reciproční obrazy užívané ke zprostředkování různých pohledů na tento svět, ale kromě tradičního obsahu kartografie podněcuje i pátrání po dokladech o takových aspektech, jako jsou kódy a kontext kartografie. Podobně nás jazyk, nebo možná výstižněji „literatura“, map vybízí k tomu, abychom se zabývali otázkami, které se týkají změn ve složení čtenářské obce map, úrovně kartografické gramotnosti, podmínek autorství, aspektů utajení a cenzury, a také povahou politických výpovědí, jež mapy vyjadřují.

Literární kritika nám navíc může pomoci s poznáním specifické podoby kartografického „diskurzu“, který je vlastním tématem tohoto eseje. Tento diskurz je definován jako odborná debata o „těch aspektech textu, které jsou posuzující, hodnotící, přesvědčující a rétorické povahy v protikladu k těm aspektům, které pouze jmenují, lokalizují a popisují“. I když ukážu, že „pouhé“ pojmenování nebo lokalizace nějakého prvku na mapě má často politický význam, můžeme připustit, že podobný rozpor se vyskytuje i v mapách. Mapy jsou určitým druhem řečnických obrazů a jsou vázané pravidly, kterými se řídí jejich kódy a způsoby, jak je společnost vytváří, směňuje a používá stejně jako jakoukoli jinou formu diskurzu. Tato skutečnost nás na oplátku může dovést k lepšímu pochopení mechanismů, podle kterých se mapy, podobně jako knihy, staly ve společnosti politickou silou.

Druhé teoretické východisko vychází z Panofského pojetí ikonologie. Pokusy srovnat Panofského rovinu interpretace v malbě s obdobnými rovinami rozeznatelnými v kartografii se již objevily. V případě map lze ikonologii použít k identifikaci nejen „povrchové“ či doslovné významové roviny, ale i roviny „hlubší“, obvykle spojované se symbolickým rozměrem při přenášení nebo přijímání informací. Mapový obraz může být nositelem symbolismu spojeného s určitou oblastí, geografickým prvkem, městem nebo místem, které zobrazuje. Právě v této symbolické rovině se politická moc prostřednictvím map často nejefektivněji reprodukuje, sděluje a prožívá.

Třetí úhel pohledu je převzat ze sociologie vědění. Myšlenka, že vědění obsažené v mapách je produktem společnosti, není nová. Za účelem objasnění tohoto tvrzení uvedu dva okruhy úvah, které souvisejí s empirickými příklady uvedenými v tomto eseji. První z těchto okruhů vychází z díla Michela Foucaulta, který i přes povrchnost svých poznámek o geografii a mapách poskytuje ve své kritice historiografie užitečný podklad pro dějiny vědění obsaženého v mapách: „Hledání pravdy nebylo objektivní či neutrální činností; bylo úzce spjato s ,vůlí k moci‘ hledajícího. Vědění bylo tedy formou moci, způsobem předkládání vlastních hodnot pod rouškou vědecké nezaujatosti.“

Také kartografie může být „formou vědění a formou moci“. Právě tak, jako „historik vykresluje krajinu minulosti barvami současnosti“, tak také topograf, ať už vědomě či nevědomě, kopíruje nejen „okolní prostředí“ v určitém abstraktním smyslu, ale stejně tak i teritoriální imperativy určitého politického systému. Ať je mapa vytvořena pod záštitou kartografické vědy, jak tomu u většiny oficiálních map je, nebo je zjevným produktem propagandy, nemůže se vyhnout účasti v procesech, kterými je rozmísťována moc. Některé praktické důsledky map mohou také spadat do kategorie, kterou Foucault definoval jako „monitorování“, zvláště do monitorování spojeného s vojenstvím, politickou propagandou, vytyčováním hranic, dodržováním zákona a udržováním pořádku.

Foucault není jediný, kdo spojuje vědění s mocí. Také Anthony Giddens ve své teoretické práci na téma, jak došlo k zakotvení společenských systémů v čase a prostoru (přičemž nezmiňuje explicitně mapy), hovoří o „autoritativních zdrojích“ (v protikladu k materiálním zdrojům) ovládaných státem: „Uchovávání autoritativních zdrojů se týká především zadržování informací a poznatků a kontroly nad nimi. Nemůže být pochyb o tom, že rozhodující význam měl v tomto případě vynález písma a zaznamenávání vůbec. Mapy sehrály obdobnou roli při ovládání území a usnadnily geografickou expanzi společenských systémů, ,prostředku posilujícího státní moc‘. Jakožto prostředek monitorování se týkají jak ,uspořádání informací týkajících se státní kontroly nad jednáním státních příslušníků‘, tak i ,přímého dozoru nad tímto jednáním‘.“ V moderní době platí, že čím komplexnější je státní správa, a zároveň čím intenzivnější jsou teritoriální a společenské ambice státu, tím více dychtí po mapách.

Tyto úvahy jsou užitečné v tom, že nám pomáhají představit si kartografické obrazy z hlediska jejich politického vlivu ve společnosti. Ztěžuje nám to však fakt, že po staletí se na mapy pohlíželo jako na „vědecká“ zobrazení a filozofové a odborníci na sémiotiku je dodnes do této kategorie řadí. Dialektické vztahy mezi obrazem a mocí nelze odkrýt postupy užívanými pro rekonstrukci „nezpochybnitelných“ topografických znalostí obsažených v mapách a pro měření míry jejich ideologické tendenčnosti neexistuje žádná zkouška lakmusovým papírkem. Mapy v pozici „poznání jako moc“ se zde zkoumají ve třech tematických oddílech: univerzalita politických kontextů v historii mapování; způsob, jakým výkon moci člení obsah map; a v souvislosti s otázkou, jak může kartografické sdělení v symbolické rovině posílit výkon moci prostřednictvím vědění obsaženého v mapách.


Politické kontexty map
CAR

…A copak děláš, synku, ty? Co je to?

FEODOR

Moskevskou říši kreslím, naše carství



od hranic k hranicím. Zde vidíš Moskvu,

Novgorod, Astrachaň. To zde je moře,

tadyhleto jsou permské pralesy

a tohle Sibiř.

CAR

A co tadyto,



ta čára po nákresu?

FEODOR


To je Volha.

CAR


Sladké jsou, vidíš, plody učení.

Obzíráš tu jak z oblak celé carství,

hranice, města, řeky.

Alexandr Sergejevič Puškin, Boris Godunov


V jakékoli ikonologické studii je možné správně rozluštit význam a vliv pouze prostřednictvím kontextu. Kontexty můžeme v tomto případě definovat jako okolnosti, za kterých mapy vznikaly a za jakých se používaly, lze je považovat za obdobu „komunikační situace“ v lingvistice. Zahrnují rekonstrukci fyzického a společenského prostředí, ve kterém mapy vznikly a ve kterém se používaly, obsahují události, které k těmto počinům vedly, i identitu tvůrců a uživatelů map a jejich vnímání tvorby a použití map ve společensky konstruovaném světě. Takovéto podrobnosti nás mohou informovat nejen o motivech skrytých za kartografickými počiny, ale také o tom, jaký dopad mohly mapy mít a jaký význam měly pro lidi informace sdělované mapami.

I zběžný pohled do dějin mapování odhalí rozsah, v jakém se politická, náboženská a společenská moc podílí na tvorbě kartografického kontextu. Vyšlo to najevo například při detailním studiu kartografie prehistorické, starověké a středověké Evropy a Středomoří. Během tohoto období „bylo mapování jednou ze specifických intelektuálních zbraní, pomocí níž bylo možné získávat, uplatňovat, ospravedlňovat a uzákoňovat moc“. Kartografické znalosti byly navíc soustředěny v rukou poměrně malé skupiny lidí a „mapy se spojovaly s náboženskou elitou dynastického Egypta a křesťanské středověké Evropy, s intelektuální elitou Řecka a Říma a s obchodnickou elitou středomořských městských států pozdního středověku“.

Ani svět starověké a středověké Evropy nebyl po této stránce výjimkou. Kartografie, ať už jí byl připisován jakýkoli další kulturní význam, byla vždycky „vědou vladařů“. V islámském světě to byli v období klasické arabské geografie kalifové, v Otomanské říši sultáni a v Indii mogulští vládcové, kdo podporovali tvorbu map, jež se používaly k vojenským, politickým, náboženským a propagandistickým účelům. Obdobně se ve starověké Číně vytvářely podrobné mapy zemského povrchu výhradně v souladu s politikou vládců po sobě následujících dynastií. Mapy zde sloužily jako byrokratické a vojenské nástroje a prostorové symboly osudu impéria. V raně novověké Evropě si byli absolutističtí vládci a státníci všech zemí od Itálie po Holandsko a Skandinávie po Portugalsko vědomi hodnoty map pro obranu a válečnictví, pro vnitřní státní správu, což souviselo s rozvojem centralizované vlády i s tím, že mapy sloužily coby územní propaganda v procesu legitimizace národních identit. Spisovatelé jako Castiglione, Elyot a Machiavelli nabádali generály a státníky k používání map. Od počátku národních topografických průzkumů v Evropě v 18. století role kartografie ve změnách mocenských vztahů obvykle zvýhodňovala společenské elity.

Zvláštní funkce, které měly mapy ve výkonu moci, také potvrzují všudypřítomnost těchto politických kontextů v kontinuu geografických řad. Sahají od budování globálních impérií až k zachování národního státu a lokálnímu uplatňování osobních majetkových práv. V každém z těchto kontextů byla dimenze politického řádu spojena s územní dimenzí v zobrazeních, která byla součástí intelektuálního aparátu moci právě tak jako právní smlouvy a patenty.


Mapy a impérium
Stejně jako zbraně a válečné lodi se i mapy staly nástrojem imperialismu. A to natolik, že mapy vlastně předešly impéria sama, jelikož se používaly při kolonializaci a území se nárokovala nejdřív na papíře. Topografové mašírovali po boku vojáků a mapovali zpočátku z důvodů průzkumných, později aby získali všeobecné informace a nakonec za účelem pacifikace, civilizování a exploatace v určitých koloniích. Ale nejde jen o zakreslování hranic pro ustanovení faktické politické a vojenské kontroly nad porobeným obyvatelstvem. Mapy se užívaly k uzákonění dobývání a nadvlády. Pomáhaly vytvářet mýty, které umožňovaly udržovat územní status quo. Jakožto šiřitelé poselství imperialismu se používaly jako úderný doplněk rétoriky projevů, novinových článků, psaných textů nebo příběhů a lidových písní vychvalujících ctnosti říše.

V těchto imperialistických kontextech přispívaly mapy k přímému vykonávání územní nadvlády. Rastry vytvořené římskými zeměměřiči, zvanými agrimensores, a používané při vyměřování římských kolonií, tzv. centuriaci, vyjadřovaly moc „neúprosně se valící do všech stran … homogenizující vše, s čím se po cestě setkala“. Podobně jako při vyměřování Spojených států, které rozdělilo území na obdélníkové sektory, ustavilo „řád v zemi“ v širším smyslu než jen reprodukcí klasického plánu. Kritickým okamžikem v kartografii bylo znovuobjevení ptolemaiovského systému geometrie souřadnic v 15. století, kdy došlo k upřednostnění „euklidovské syntaxe“, na níž byla postavena evropská územní nadvláda. Grafická podstata map skutečně dala jejich imperialistickým uživatelům arbitrární moc, kterou bylo snadné oddělit od důsledků jejího použití a společenské zodpovědnosti. Svět bylo možné rozkrájet na papíře. Papež Alexandr VI. tak vymezil španělské a portugalské državy na nově objeveném americkém kontinentě. Při dělení Severní Ameriky, která byla sama „součástí rozsáhlého evropského procesu a experimentu, pokračujícího vývoje světového imperialismu“,


byly samy čáry na mapě projevem této imperiální moci a jejího postupu, protože kontinentu byly vnuceny s pramalým ohledem na domorodé obyvatelstvo a na mnoha místech vskutku i s pramalým vztahem k zemi samé. Nájezdníci si kontinent mezi sebou rozparcelovali způsobem, který odrážel jejich vlastní složitá soupeření a mocenské vztahy.
V 19. století, jak se mapy dále institucionalizovaly a napojovaly na rozvoj geografie jako vědní disciplíny, se opět projevují jejich mocenské důsledky v pokračujícím přílivu evropského imperialismu. Závod o africké kolonie, ve kterém evropské mocnosti roztříštily původní územní uspořádání afrického kontinentu, se stal téměř učebnicovým příkladem těchto důsledků. Na příkladu rozdělení Indie Brity v roce 1947 můžeme vidět, jak byl tah pera napříč mapou schopný předurčit život či smrt milionů lidí. Existuje bezpočet kontextů, v nichž se mapy staly měnou politických „obchodů“, pronájmů, dělení, prodejů a dohod o koloniálním území, a jelikož se na nich obraz území ustanovil natrvalo, mapy velmi často získaly sílu zákona v krajině.
Mapy a národní stát
Dějiny map jsou v současném světě neoddělitelně spjaty se vznikem národního státu. Mnohé z tištěných map Evropy kladly důraz na usedlosti, vodní cesty a politické hranice, které tvořily politicko-ekonomické rozměry evropské geografie. První politologové mapy doporučovali státníkům, kteří zase patřili mezi jejich první systematické sběratele. Stát se v mnoha zemích stal a také zůstal hlavním patronem kartografické tvorby.

I když byl stát připraven mapování financovat buď přímo ze státní pokladny, nebo nepřímo prostřednictvím obchodních výhod, často trval na tom, aby měl na kartografické informace výhradní právo. V západní Evropě sahá historie utajování kartografických informací, ačkoli často neúspěšného, až k španělské a portugalské politice siglio 16. století. Poznatky byly běžně monopolizovány, „geografické dokumenty se používaly jako ekonomický zdroj podobným způsobem, jako se utajovala a používala tajemství řemeslnických dovedností“.


Významný příklad interakce mezi mapami a státem můžeme nalézt v dějinách vojenských technologií. Z pohledu armády byly mapy vždy zdrojem choulostivých informací a s politikou utajování a cenzury se setkáme ve stejně hojné míře u dnešních „skrytých“ údajů o obraně a oficiálních mapovacích institucích, jako tomu bylo v hlavních stanech vojenských tažení v minulosti. Z praktického hlediska jsou mapy malou, ale zásadní součástí technické infrastruktury armády v poli. S přechodem taktiky boje od obléhání k mobilnějším strategiím, zejména od 18. století, se zároveň změnily i s tím spojené mapy. Avšak i v těchto aktivních kontextech se uplatňovaly rafinovanější historické procesy. Informace obsažené v mapách umožňují vést válečný konflikt na dálku, takže můžeme spekulovat o tom, že se z takové pozice o zabíjení přemýšlí snadněji. Vojenské mapy nejen ulehčují vedení válečného konfliktu po technické stránce, ale zmírňují také pocit viny, který z jeho vedení pramení: tiché linie krajiny na papíře vyvolávají představu sociálně prázdného prostoru.

Ne všechny vojenské mapy jsou však tiché; mnohé hlasitě vyvolávají vojenské vítězství. Právě tak, jako existovaly vojenské přehlídky, písně a básně, tak také, alespoň v Evropě počínaje 15. stoletím, existovaly i bitevní plány vytvořené k oslavě posvátných míst národní slávy.


Mapy a majetková práva
Katastrální nebo pozemkové mapy, které zobrazují vlastnictví majetku, odhalují roli mapování v historii agrárních třídních vztahů. Mapa zde může být považována za prostředek, prostřednictvím kterého mohl mít buď stát nebo jednotliví majitelé usedlostí lepší kontrolu nad komunitou nájemců a rolníků. Kodifikované postupy agrimensorů můžeme ve společnosti starověkého Říma pokládat nejen za technické návody, jak provádět rozdělování půdy v teoretickém smyslu, ale také za společenský aparát pro legální regulaci přivlastněné půdy a pro výpočet daní. Mapy samy, ať už odlité z bronzu nebo vytesané do kamene, byly sestavovány k zajištění kontinuity společenského řádu, který dělil své příslušníky na svobodné a otroky a ve kterém bylo územní rozdělení půdy základem společenského postavení. Některé z těchto mechanismů se uplatnily i v raně novověké Evropě, i když sociologický kontext mapování byl v té době jiný. Mapování lokálních zemědělských oblastí bylo spojeno s vedením soudních sporů do takové míry, že o jeho společensko právním kontextu není pochyb, a sloužilo jako prostředek, který umožňoval snazší vedení konfliktu o soukromá práva na půdu mezi panstvem a rolníky. Mapy zapadly do statkářské společnosti stejně snadno jako do dvorské diplomacie a vojenských manévrů evropských národních států renesance.

Podobně můžeme pozorovat, jak jsou mapy zakotveny v některých dlouhodobých strukturálních změnách, které provázely přechod od feudalismu ke kapitalismu. Světová ekonomika a s ní spojené nové geografické rozdělení pracovních sil se vytvořily s pomocí geografických dokumentů včetně map. Přesné plány rozsáhlých území byly prostředkem k efektivnějšímu využívání půdy, zvyšování celkového zisku z nájemného a vymáhání právních závazků nebo provádění změn v majetkových poměrech. Mapy doplňovaly starší písemné záznamy, sloužily jako soupisy majetku v grafické podobě a kodifikovaly údaje o vlastnictví, pronájmu, nájemných cenách, způsobu obdělávání a zemědělském potenciálu půdy, čímž umožňovaly kapitalistům vlastnícím půdu vidět své pozemky jako celek a lépe je spravovat. Vidět znamenalo ve vztahu k územním hierarchiím zobrazeným na mapách věřit. Ať v obecných dějinách zemědělských meliorací, hrazení, odvodňování nebo při ohrazování bažin a mokřin či při rekultivacích vyvýšenin a slatin šel při šíření kapitalistického způsobu zemědělství po boku vlastníka půdy čím dál častěji i zeměměřič.

Mapy nepozorovaně zasahovaly do každodenního života obyčejných lidí. Tak jako hodiny, názorný symbol centralizované politické moci, přinesly „časovou kázeň“ do rytmu života továrních dělníků, linie na mapách diktujících novou agrární topografii představily novou dimenzi „kázně prostorové“. Na evropském venkově byla pomocí map rozparcelována a rozdělena bývalá obecní půda a v „divočině“ bývalých indiánských území Severní Ameriky se hraniční čáry na mapách staly prostředkem pro přivlastňování území, který ti, kdo nebyli zběhlí v geometrických metodách zeměměřičství, nebyli schopni zpochybnit. Mapy se staly součástí zákonů, připojovaly se k nařízením, získaly si auru vědeckosti a pomohly vytvořit etiku a dobré vlastnosti stále přesnějšího vymezování. Záznamy na mapách vynechávaly právě tolik, kolik zachycovaly. Stanovovaly územní relativity na základě náhodných faktorů jako rodinný původ, objev území nebo, stále častěji, mechanismus světového trhu.
Obsah map v mocenských vztazích
„Je to ta stejná mapa?“ zeptala se Jincey. Ukázala na velkou mapu světa, která visela, po dobu letních prázdnin srolovaná, nad tabulí za slečnou Doveovou. „Je Čína pořád oranžová?“ „Toto je nová mapa,“ řekla slečna Doveová. „Čína je fialová.“ „Měla jsem ráda tu starou mapu,“ řekla Jincey. „Mám ráda ten starý svět.“ „Kartografie je dynamické umění,“ řekla slečna Doveová.

Frances Gray Pattonová, Dobré ráno, slečno Doveová


Kartografové a historikové, kteří se zabývají mapami, si jsou odedávna vědomi sklonů mapového obsahu k „tendenčnosti“, „deformaci obrazu“, „deviaci“ nebo „zneužívání“ platných kartografických principů. Kartografická literatura však věnuje pramálo prostoru politickým implikacím těchto termínů a tomu, co představují, a ještě méně jejich společenským důsledkům. Taková „tendenčnost“ nebo „deformace obrazu“ se obecně měří pomocí stupnice „objektivity“, která je sama o sobě odvozena z kartografických postupů. O důsledcích se hovoří pouze u map deformovaných záměrně, například pro účely reklamy nebo propagandy. Zdálo by se, že „profesionální“ kartografie národních mapových služeb jako Ordnance Survey ve Velké Británii, USGS ve Spojených státech nebo vydavatelů jako Bartholomew a Rand McNally či jejich předchůdců z velké části podobná politicky zabarvená zobrazení neobsahuje. Názor, že mapy mohou vytvořit opravdu „vědecký“ obraz světa, na kterém jsou faktické údaje prezentovány zcela objektivně, je v naší kulturní mytologii silně zakořeněn. Připustíme-li si, že veškerá kartografie je „spletitou, někým řízenou fikcí“, nám však ještě nebrání v tom, abychom i nadále nerozdělovali podání mapového obsahu na ta, která jsou záměrně ovlivněná kartografickými triky, a ta, u nichž se strukturující obsah obrazu nezkoumá.
Záměrné deformace mapového obsahu
Záměrné deformace mapového obsahu pro politické účely lze sledovat od samého počátku historie map. Kartograf nebyl nikdy nezávislým umělcem, řemeslníkem nebo technikem. Za osobností tvůrce mapy se skrývá řada mocenských vztahů vytvářejících si vlastní specifika. Ať už byla definována jediným patronem, státní byrokracií nebo trhem, tato pravidla je možné rekonstruovat jak z obsahu map, tak i ze samotného způsobu kartografického zobrazení. Přizpůsobováním jednotlivých zobrazení, měřítka mapy, zvětšením nebo posunem znaků a typografie či použitím emotivních barev tvůrci propagandistických map obecně obhajovali jednostranný pohled na geopolitické vztahy. Podobně upravené mapy byly součástí mezinárodního psychologického válčení dlouho předtím, než je použili nacističtí geopolitikové. Evropské náboženské války 17. století i studená válka ve 20. století se vedly prostřednictvím obsahu propagandistických map stejně jako dalšími prostředky.

I zdánlivě objektivní mapy charakterizuje neustálá manipulace obsahu. „Kartografická cenzura“ obsahuje záměrně chybná zobrazení použitá s úmyslem uvést v omyl potenciální uživatele mapy, a to obvykle ty, kteří jsou pokládáni za odpůrce teritoriálního statu quo. Neměli bychom si to však plést s vypouštěním nebo dodatky vzniklými v důsledku technické chyby, nekompetence nebo vynucených měřítkem či účelem mapy. Kartografická cenzura z map odstraňuje prvky, které bychom za jiných okolností na mapě čekali. Je to samozřejmě mnohem méně nápadné než očividná deformace. Tato cenzura se ospravedlňuje „národní bezpečností“, „politickou prospěšností“ nebo „hospodářskou nutností“ a stále se hojně praktikuje. Zcenzurovaný obraz určuje hranice povoleného diskurzu a záměrné vynechávky brání „vyjasnění společenských alternativ“, což „utlačovaným ztěžuje lokalizaci zdroje jejich nepohodlí, nemluvě o jeho odstranění“.

Kartografická cenzura byla pravděpodobně nejčastěji ospravedlňována vojenskými důvody. Její nejrozšířenější formou byl zákaz zveřejňování výsledků vyměřování. Na druhou stranu Fridrich Veliký záměrně ponechal na mapách z 18. století údaje o osídlení neaktualizované, aby tím zmátl potenciálního nepřítele, a právě tak se soudí, že na některých ruských mapách byla města v šedesátých letech záměrně přemístěna do nesprávných lokací, aby se nepřátelským mocnostem zabránilo provádět od nich strategická měření. Od 19. století se téměř univerzálně provádělo systematické „očišťování“ souborů oficiálních topografických map od choulostivých vojenských objektů. Tento postup byl dnes rozšířen i na další prvky, které, pokud by byly znázorněny, by mohly zahanbit nějakou stávající vládu. Americká kartografická agentura USGS například do oficiálních topografických map nezakresluje skládky jaderného odpadu.

Záměrná falzifikace mapového obsahu bývá spojována i s jinými politickými důvody než jen s těmi čistě vojenskými. Úmyslně byly také na mapách upravovány hraniční linie. Pramení to jednak z pokusů uplatnit historické nároky na národní teritoria, jednak z předvídavého umění používat mapy k plánování budoucích teritoriálních ambicí a k jejich ospravedlnění. Například sporné hranice, ať už vyobrazené na oficiálních mapách, v atlasech nebo na pomíjivějších dokumentech, jako jsou poštovní známky, byly buďto zahrnuty, nebo potlačeny, podle toho, jaké byly momentální politické preference. Neplatí ani to, že tyto praktiky se na mapách vztahují výhradně k politickým hranicím. Je dobře zdokumentováno, jak byla geografie jazyků, „ras“ a náboženství zobrazována tak, aby byla v souladu s převládajícími názory. Existuje bezpočet případů, kdy byly původní místní názvy menšinových skupin na topografických mapách potlačeny ve prospěch standardní toponymie vládnoucí skupiny.


Nevědomé“ deformace mapového obsahu
Pro studenta kartografické ikonologie je rovněž zajímavý nenápadný proces ovlivňování obsahu map hodnotami společnosti, ve které je mapa vytvořena. Těmito skrytými pravidly kartografického zobrazování a jejich náhodnými důsledky se musí zabývat všechny společenské dějiny map. Proberu zde nyní tři aspekty těchto skrytých struktur, které se vztahují ke geometrické složce map, k „odmlkám“ v mapovém obsahu a k hierarchickým tendencím v kartografickém zobrazování.
Podprahová geometrie
Geometrická struktura map, jejich grafický vzhled vztahující se k místu, kolem kterého jsou centralizovány, nebo k zobrazení, které určuje jejich transformační vztah k Zemi, je prvek, jenž může zvětšit politický dopad obrazu i v případech, kdy žádná vědomá deformace zamýšlena není. Univerzální typický znak prvních map světa je například způsob, jakým byl jejich střed vytrvale vkládán do místa, které ten který národ považoval za „pupek světa“. Tento „syndrom omphalos“, podle něhož národ věří, že byl nadpřirozenými silami dosazen do středu světa, můžeme sledovat na mapách, které jsou od sebe velmi vzdálené v prostoru i čase. Příkladem mohou být mapy ze starověké Mezopotámie, v jejichž středu je Babylon, mapy čínského světa, jehož centrem je Čína, na řeckých mapách se středem v Delfách, na mapách islámských národů se středem v Mekce a na určitých křesťanských mapách, kde je ve „skutečném“ středu světa zakreslen Jeruzalém. Vliv takového „přeceňování polohy“ v prostorových vztazích na způsob vnímání prostoru danou společností je obtížné měřit a bylo by nesprávné naznačovat, že takovéto zákresy nutně přispěly k obdobnému vnímání světa. Tyto mapy však přinejmenším mají tendenci obracet čtenářovu pozornost k tomu, co se nachází v jejich středu, a tím podporovat vznik „výhradních, do sebe obrácených pohledů na svět, z nichž každý má své kultovní centrum, které je bezpečně chráněné územími obývanými pouze pravověrným obyvatelstvem“.

Podobně etnocentrický pohled mohl být vyvolán některými oficiálními kartografickými zobrazeními, která se užívala v Evropě v době renesance. I v tomto případě mapa „strukturuje zobrazované geografické poznatky podle názorů na to, jaký by svět měl být, a tuto konstrukci prezentuje jako pravdivou“. U dobře známého Mercatorova zobrazení není jisté, jestli sám Mercator, který mapu vytvořil s úmyslem, aby střelka kompasu ukazovala mořeplavcům správný směr, si byl vědom, do jaké míry bude jeho mapa nakonec představovat obraz tak silně upevňující názor Evropanů, že ovládají celý svět. Ale pouhý fakt, že Evropa leží na tomto zobrazení ve středu světa a že velikosti pevnin jsou zkreslené tak, že dvě třetiny zemského povrchu se jeví, jako by se nacházely ve vysokých zeměpisných šířkách, musel notně přispět k evropskému pocitu nadřazenosti. Sama skutečnost, že „bělošské koloniální mocnosti“ se na mapách jeví relativně větší, než ve skutečnosti jsou, a „kolonie“ obydlené barevným obyvatelstvem jsou zobrazeny jako „příliš malé“, naznačuje, že to lze chápat a využívat jako geopolitické proroctví.


Bílá místa na mapách
Pojem „bílá místa“ na mapách je ústřední téma všech debat o dopadu skrytých politických poselství map. Podle mého názoru vyjadřují mapy právě tak jako příklady z literatury nebo mluveného projevu svůj společenský vliv tím, co zobrazují a zdůrazňují, stejně tak jako svými vynechávkami.

Politický podtext těchto bílých míst je tak silný, že někdy je obtížné je vysvětlit pouze za pomoci dalších historických nebo technických faktorů. V Irsku v 17. století například fakt, že topografové pracující pro anglické vlastníky půdy někdy na svých jinak „přesných“ mapách vynechávali domky domorodých Irů, není jen otázkou měřítka a topografického významu těchto domků, ale spíše projevem náboženského napětí a třídních vztahů na irském venkově.

Totéž můžeme konstatovat o vynechávkách na tištěných plánech anglických hrabství z 18. století: vynechání menších venkovských domků mohlo být stejně dobře odezvou na ideální představy vlastníků pozemků, kteří tvůrce mapy zaměstnali, jako nutností danou diktátem kartografického měřítka. Na mnoha raných městských plánech mohli jejich tvůrci nevědomky vynechat uličky a dvorky chudých, když při vědomé podpoře občanské hrdosti nebo vychloubání se obchodními úspěchy upřednostňovali hlavní třídy, veřejné budovy a rezidence obchodníků. Takováto ideologická filtrace je metoda používaná na celém světě. Například při mapování kolonií v Severní Americe v 18. století mohou být bílá místa na mapách považována také za diskriminaci proti domorodým národům. Mapa od Frye a Jeffersona z roku 1751, jež zobrazuje Virginii, vypadá, jako by tam Evropané žili odjakživa: na místech, kde jsou na mapě zobrazeny „indiánské národy“, je to spíše z důvodu vytyčení mezníku pro budoucí koloniální expanzi než jako uznání jejich etnické integrity. Tímto způsobem poskytovaly evropské mapy během dlouhého období objevů jednostranný pohled na etnické střety a podporovaly evropské právo boží přivlastňovat si území. Také evropské atlasy, které kodifikovaly mnohem širší paletu geografických poznatků, podporovaly eurocentrickou imperiální vizi tím, že nebyly objektivní vůči domácímu prostoru, což podporovalo pocit kulturní nadřazenosti Evropanů ve světovém systému. Bílá místa na mapách, která se často stávala součástí širších kulturních stereotypů, si tak začala uchovávat svá vlastní proroctví o geografii moci.
Hierarchie v zobrazování
Úloha mapy jako formy společenské proklamace je nadále posilována klasifikačními systémy a způsoby zobrazování, takzvanými „konvenčními“ nebo kartografickými znaky, které se začaly používat pro zobrazování krajinných prvků. Tvůrci map se již dlouho řídí pravidlem, podle kterého jsou znaky pro města a vesnice, ať už zobrazené ikonicky nebo abstraktními prostředky, vyjádřeny proporcionálně ke skutečné velikosti sídel, která představují. Přesto je výsledná vizuální hierarchie tohoto značení na raně novověkých mapách často reprodukcí úředních, feudálních a církevních stratifikací. Koncept rozvrstvené teritoriální společnosti se vskutku v žádném případě u soudobých tvůrců map neztratil. Například Mercator si ve svém atlasu z roku 1595 přál podat „přesný výčet a označení sídel vladařů a šlechticů“.

Jako jiní tvůrci map před ním Mercator vytvořil způsob označení sídel, který – právě tak věrně jako sítě, o nichž jsem se už zmínil – zhmotňuje uspořádání prostoru zobrazeného na mapě tím, že ho zviditelňuje. Na jiných mapách zaujímají města, i když vezmeme v úvahu kartografickou konvenci, mnohonásobně větší prostor, než jaký by odpovídal jejich skutečné rozloze.

Symboly pro hrady, jež symbolizují feudální postavení a vojenskou sílu, jsou také někdy větší než symboly pro vesnice, přestože ve skutečnosti zaujímají menší plochu. Erby, symboly vlastnictví území, se používaly k označení polohy správního střediska panství, zatímco pro území na něm v rámci feudální hierarchie závislým byly přiděleny podřadnější značky bez ohledu na množství obyvatel či územní rozlohu. To se dělo obzvláště často na mapách německého území, které dříve patřilo do Svaté říše římské. Takovéto mapy věnují značnou pozornost geografii církevní moci. Hlavním poselstvím byla často zpráva o všudypřítomnosti církve. Ať už na území ovládaném tureckými „bezvěrci“, v zemích pod vládou papeže, v oblastech obydlených protestanty obecně nebo jejich jednotlivými frakcemi, například husity, podávaly mapy zprávu o rozsahu světského majetku v církevní krajině. Jako druhotné poselství tyto mapy nejen stupňují vnímání moci církve jako instituce v rámci společnosti jako celku, ale také zaznamenávají prostorové hierarchie a různé denominace v rámci církve samé. K prvnímu bodu můžeme podotknout, že na Boaziově mapě Irska z roku 1599 je v nadpisu legendy umístěn přehnaně zvětšený ilustrovaný nadpis „Biskupovo město“ (Bishopes towne) a právě tak na regionálních mapách Anglie z období reformace symboly kostelních věží a věžiček často přesahovaly potřeby předpokládaného vertikálního měřítka. Co se týče hierarchie, jednotlivé popisy arcibiskupství a biskupství ozdobené jednoduchými nebo dvojitými kříži, biskupskými berlami, mitrami a různými druhy církevních pokrývek hlavy vypovídají o společenské organizaci náboženství. Tady bylo opět selektivní zvětšování velikosti kartografických symbolů úzce spojeno měnící se příslušností k protichůdným náboženským vyznáním. Přežívají jako projevy náboženských bitevních polí raně novověké Evropy.

Pokud ale symboly na mapách někdy na měnící se náboženské okolnosti reagovaly, měly také tendenci upřednostňovat status quo a ustavovat legitimitu hierarchie zavedenou na starších mapách. Symboly byly společensky konzervativní vyjadřovací prostředek. Například francouzští kartografové ve službách královského dvora vkládali do map za účelem státní propagandy ilustrace, které měly zdůrazňovat administrativní mechanismy jeho centralizované státní správy a zobrazovaly aspekty právního řádu systému Ancien Regime. Když Bouchotte v roce 1721 kodifikoval symboly, které měly být použity na regionálních mapách (cartes particulieres) pro oblasti, podle nichž jejich majitelé dostali své tituly, je jich na seznamu uvedeno nejméně sedm z nich (Duché Pairie, Principauté, Duché, Marquisat, Comté, Vîcomté, Baronnie), spolu s pěti církevními hodnostmi (arcibiskupství, biskupství, opatství, převorství, commanderie).


Kartografický symbolismus moci
Země je to, kde Anglie se prostírá,

a najdete ji, ať glóbus jakkoliv se otočí;

vždyť místa, kde leží, jsou rudá, zbylá šedivá.

A toto je smysl Britského impéria výročí.


G. K. Chesterton, „Písně o vzdělání: 11 Geografie“, Sebrané básně G. K. Chestertona
Pro vyjádření moci je v kartografické komunikaci často nejdůležitější symbolická rovina a právě v ní jsou mapy nejvýmluvnější a nejpřesvědčivější. V této souvislosti se můžeme zamyslet nad symbolickým významem kategorie map nacházejících se na obrazech, v nichž jsou mapy zasazeny do diskurzu malby. Můžeme případně i zhodnotit, jak umělecké emblémy, jejichž povaha nemusí být kartografická, ale jejichž význam lze určit za pomoci ikonografie na základě širokého repertoáru obrazů určité kultury, fungují na dekorativních mapách jako znaky, kde jsou zasazeny do diskurzu mapy. Po objevení spojitosti mezi významem určitých symbolů a územím zobrazeným na mapě můžeme zvážit, jak též mapy, které nemají dekorativní účel, mohou podobně znázorňovat kulturní a politické hodnoty.
Mapy v obrazech
Užívání glóbů a map jako emblémů s vlastním specifickým symbolismem můžeme vysledovat až do antiky. Jakožto politickým významem zatížený znak byl častý symbol nadvlády nad světem glóbus nebo zeměkoule. Od dob starého Říma drželi panovníci na mincích a rukopisech v rukou glóbus nebo zeměkouli. V období křesťanství se stal symbol zeměkoule, překonaný později symbolem kříže, jednou z insignií císařů Svaté říše římské. Na obrazech s náboženskou tematikou se zeměkoule často zobrazovala v rukou Krista coby Spasitele světa (Salvator Mundi) nebo Boha otce coby Stvořitele světa (Creator Mundi). Tyto významy se přenesly i do renesančního umění. Od 16. století se začaly glóby, které byly stejně jako mapy v kultuře využívající tisk běžnější, zobrazovat jako jeden z odznaků moci na portrétech králů, velvyslanců, státníků a šlechticů. Nyní však byl jejich primární účel zobrazit rozsah územní moci, ambicí a podnikatelských aktivit svých majitelů. Tyto malby proklamovaly bohem dané právo na politickou nadvládu a symbol glóbu vyjadřoval celosvětové měřítko, na němž šlo tuto nadvládu uplatnit a pro které bylo vyžadováno.

Mapy na malbách fungovaly jako teritoriální symboly. Mapové cykly v nástěnné malbě italské renesance lze například interpretovat jako vizuální summa soudobých znalostí, moci a prestiže, někdy náboženské, ale většinou sekulární povahy. Na portrétech císařů, monarchů, státníků, generálů a papežů se mapy objevují také jako grafická zkratka pro vyjádření společenské a územní moci, kterou v obecném povědomí měli. Je příznačné, že Alžběta I. stojí na mapě Anglie 16. století., Ludvík XIV. je vyobrazen, jak mu Cassini předává mapu jeho království, papež Pius IV. shlíží na vyměřování a odvodňování pontských mokřina i Napoleon je často zobrazován s mapami, ať už na koňském hřbetu, při vedení kampaně nebo vsedě, jak diskutuje o budoucím či právě dobytém území.

I poté, co se zprostředkující médium změnilo z malby na fotografii a film, silný symbolismus map přetrvává, jak rychle pochopili tvůrci filmů o Napoleonovi nebo Hitlerovi. V novinách, na televizních obrazovkách a v nesčetných politických karikaturách se vojenští vůdcové často zobrazují před mapami, aby tak své diváky ujistili o své nadvládě nad mapou zobrazeným územím. Motiv mapy se v současné společnosti nadále považuje za geopolitický symbol.
Ideologie kartografické výzdoby
Od renesance stály mapové obrazy zřídkakdy samostatně jako jednotlivé geografické výpovědi, ale byly naopak doprovázeny širokou škálou dekorativních symbolů. Od dob Jonathana Swifta se od používání těchto prvků upustilo, jelikož byly většinou pro účely kartografického sdělení nepodstatné. Ozdobné titulní strany, písmo, kartuše, viněty, věnování, kompasové růžice a okraje, které mohou obsahovat motivy z obecnějšího slovníku uměleckého vyjadřování, pomohly posílit a zaostřit politické významy map, na kterých se objevily. Z tohoto pohledu se jeví názor na kartografickou výzdobu jako na marginální cvičení v estetice zastaralý.

Tuto symbolickou roli výzdoby lze sledovat ve velké části dějin evropské kartografie. Úvodní ilustrace a titulní strany mnoha atlasů například prostřednictvím všeobecně srozumitelných symbolů explicitně určují jak ideologickou význačnost, tak i praktický rozsah map, které obsahují. Monumentální oblouky vyjadřují sílu, glóbus a armilární sféra jsou spojovány s královskou dedikací, najdeme zde i portréty králů, královen a vyobrazení královských erbů. Královské emblémy jako lilie fleur de lys nebo říšská orlice rovněž vzbuzovaly politické i obecnější geografické úvahy o mapovaném prostoru. Nejčastěji znázorňovanými postavami jsou šlechtici, biskupové, bohatí obchodníci a nižší šlechta. Na anglických pozemkových mapách, které lze vnímat jako mikrokosmické symboly pozemkového vlastnictví, jsou zobrazeny erby, panská venkovská sídla a lovecké aktivity majitelů. Vlastnit mapu znamenalo vlastnit znázorněné území.

V atlasech a na nástěnných mapách slouží výzdoba jako symbol nabytí zámořských území. Evropští mořeplavci se zobrazovali se symboly svého kartografického řemesla, s kompasy nebo s odpichovacími kružítky v rukou, jak upřeně hledí na terrae incognitae, jako by je už měli v držení ještě předtím, než se začalo s „objevováním“, podrobováním, probádáním a vykořisťováním. Na mapách těchto zámořských impérií skutečně nacházíme jedny z nejkřiklavějších příkladů upevňování ideologií prostřednictvím výzdoby. Ať se podíváme na mapy francouzských průzkumníků Jižní Ameriky ze 16. století nebo britské mapy afrického území ze století devatenáctého, výzdoba hraje roli v tom, jaké předsudky se začaly vázat k vyobrazeným oblastem. Nejvíce je to patrné na případu Afriky. Výzdoba na mapách vytvořených v Evropě rozšířila vidinu o černém kontinentu. Z některých použitých motivů je jasné, že pro Evropany bylo obtížné přijmout fakt, že lidé v Africe jsou odlišní. A tak na nás z okrajů mnohých map hledí africké obličeje s evropskými rysy. Afričtí muži zde mají „ideální“ proporce a jsou zobrazeni v pózách, které můžeme nalézt v ikonografii postav starověkého Řecka a Říma. Afričtí vládci byli na mapách obvykle zpodobeni jako „králové“ podle předpokladu, že evropské politické systémy jsou univerzální.

V jiných případech na sebe symboly „jinakosti“ vzaly podobu bizarního rasismu. Domorodci jsou vyobrazeni na hřbetě pštrosa nebo krokodýla, při provozování kanibalských praktik, v legendě jsou označováni jako „divocí lidé“ nebo jako na jedné francouzské mapě z 18. století jsou „lidskou rasou, jejíž muži a ženy mají ocas“. Ženská sexualita je na zobrazeních afrických žen i alegoriích Ameriky a ostatních kontinentů často explicitní ku prospěchu evropské společnosti, v níž vládli muži. Ani symboly evropské moci se od afrického prostoru moc nevzdalují. V pobřežních oblastech jsou na mapách rozmístěny evropské lodě, hrady, pevnosti a muži v evropských vojenských uniformách, zatímco afričtí „králové“ jsou podrobeni evropské moci a alegoričtí andělé, Bible nebo kříž přinášejí „barbarským“ Afričanům jako součást koloniálního osvětového balíčku dar křesťanství. Někdy také kartuše a viněty symbolizují koloniální moc jednotlivých národů: na francouzské mapě z roku 1708 jsou pod pažemi Francie vyobrazeni černí Afričané se lvem.


Kartografický „fakt“ jako symbol
Od těchto příkladů uměleckého vyjádření je jen krůček zpět k tomu, abychom se zamysleli nad dalším aspektem „skutečných“ map. Poté, co jsme na mapy pohlíželi v metaforických kontextech, můžeme si snáze uvědomit, jak mapa, která postrádá jakékoli dekorativní prvky, nebo dokonce popisky a vysvětlivky, může sama představovat symbol politické autority. Pro takové mapy je charakteristický „symbolický realismus“, takže co na první pohled vypadá jako kartografický „fakt“, může být také kartografickým symbolem. Tato dualita na mapách je jedním z významných témat kartografického diskurzu a je hlavním důvodem, proč mapy stojí tak často u vzniku politických rozhodnutí nebo prohlášení.

Jakmile uznáme, že symbolismus je všudypřítomný, můžeme představu o diskontinuitě „dekorativní“ a „vědecké“ fáze kartografie, kterou historikové zabývající se mapami tradičně zastávali, označit za mýtus. Tento mýtus není zdaleka neslučitelný se symbolickou mocí, přesnější měření ji ještě posílily. Přesnost se stala novou záštitou moci. Například bezchybná obrysová mapa území obývaného určitým národem jako ta, kterou vytvořil Cassini pro Ludvíka XIV., byla stejnou alegorií patriotismu jako mapa nepřesná. Podobně „prosté“ mapy Svaté země, které se v 16. století zařazovaly do protestantských biblí částečně proto, aby doložily pravdivost textu, sloužily jako eseje o duchovním symbolismu stejně tak jako jiná zobrazení těchto míst s obrazovějším charakterem.

Tyto příklady a mnohé další ukazují, jakou historickou roli hrály měřené mapy při vytváření mýtů a tradic. Pozemkové mapy, přestože vznikaly na základě přístrojových měření v terénu, symbolizovaly strukturu společnosti vycházející z vlastněné půdy; mapy krajů a regionů, ačkoli byly založeny na triangulaci, formulovaly hodnotu pozemků v dané oblasti a pozemková práva; mapy národních států, i když se sestavovaly podél poledníkových oblouků, byly přesto symbolickou zkratkou pro soubor nacionalistických názorů; mapy světa, ačkoli se stále častěji zakreslovaly podle matematicky definovaných zobrazení, podněcovaly víru Evropy ve vlastní osudovou předurčenost k dobytí nových zámořských území a k jejich kolonizaci. Dokonce i na mapách hvězdné oblohy, přestože se dala pozorovat stále výkonnějšími teleskopy, se nacházely obrazy souhvězdí, jež reprezentovaly náboženské války a politické dynastie pozemského světa. Bylo by předčasné tvrdit, že téměř každá mapa obsahuje nějaký politický symbol, přinejmenším se ale zdá, že pro vyvození obecných závěrů tohoto druhu vždy existuje nějaký zřejmý případ.
Závěr: kartografický diskurz a ideologie
Pokusil jsem se nastínit, že historii map, stejně jako dějiny jiných kulturních symbolů, můžeme pojímat jako určitou formu diskurzu. Přestože teoretický náhled nám může poskytnout například literární kritika, historie umění nebo sociologie, i nadále se musíme potýkat s mapami jako s prostorovou formou vědění, která má jedinečný systém znaků, jejichž kódy mohou současně mít povahu ikonickou, lingvistickou, numerickou i časovou. Ukázalo se, že můžeme bez problémů detekovat roli prostředníka, kterou mapy sehrály v politickém myšlení a jednání, i pozorovat jejich mocenský dopad. Díky svému obsahu i způsobu zobrazování bylo a stále je vytváření a používání map prostoupeno ideologií. Mechanismům, prostřednictví kterých k tomu dochází, však můžeme porozumět pouze v konkrétních historických situacích. Závěrečná zobecnění tudíž musí být chápána jako předběžné podněty k hlubšímu zkoumání.

Způsob, jakým se mapy staly součástí širšího politického systému symbolů, byl do značné míry řízen jejich blízkým vztahem k elitním nebo vlivným skupinám a jednotlivcům. To jen podpořilo nerovnoměrný dialog, který mapy zprostředkovávaly. Šípy ideologie byly zpravidla ve společnosti namířeny jediným směrem: od mocných ke slabým.

Zdá se, že sociální historie map, na rozdíl od historie literatury, umění nebo hudby, nemá mnoho vyjadřovacích prostředků, které by skutečně zlidověly, nabízely by alternativy nebo by byly v něčem rozvratné. Mapy jsou především jazykem moci, ne protestu.

I když jsme vstoupili do doby, ve které prostřednictvím map komunikujeme v masovém měřítku, způsob kartografické produkce, komerční stejně jako oficiální, mají nadále do značné míry pod kontrolou dominantní skupiny společnosti. Počítačové technologie tuto koncentraci mediální moci ještě zvýšily. Kartografie zůstává nadále teleologickým diskurzem, silou dávající moci konkrétní podobu, podporující zachování statu quo a uzavírající sociální interakci do narýsovaných čar.

Kartografické procesy, prostřednictvím kterých je moc uplatňována, rozmnožována, upevňována a nabývá na stereotypnosti, sestávají jak ze záměrných a „praktických“ úkonů monitorování, tak i z méně úmyslných kognitivních akomodací dominantním hodnotám a přesvědčením tvůrců a uživatelů map. Praktické použití map pro účely válečnictví, stanovování hranic, propagandy a zachovávání práva a pořádku je zdokumentováno v průběhu celé historie map. Implicitní procesy nadvlády prostřednictvím map jsou méně nápadné a hůře sledovatelné. Stanovují „skrytá pravidla“ kartografického diskurzu, jehož kontury můžeme vysledovat v podprahové geometrii, v bílých místech a v zobrazovacích hierarchiích map. Vliv mapy je zprostředkován jednak její silou zobrazení v roli symbolu, a jednak tím, co znázorňuje explicitně. Ikonologie map, co se týče symbolismu užívaného k vyjádření mocenských vztahů, je v dějinách kartografie zanedbávaným aspektem. Když si uvědomíme jeho důležitost, dostáváme se od historie mapy jako záznamu kartografova záměru a technického počinu k jiné historii, která umísťuje kartografická zobrazování do sociálního prostředí.

Mapy jakožto objektivní druh vědění mají tendenci zbavovat místo, které zobrazují, sociálního rozměru. Navozují představu sociálně prázdného prostoru. Abstraktní povaha map, ztělesněná stejně tak v liniích Ptolemaiova zobrazení užívaného v 15. století jako v současných obrazech počítačové kartografie, ulehčuje tíhu svědomí vůči lidem žijícím na území zobrazeném na mapě. Rozhodnutí o použití síly jsou postavena mimo možnost bezprostředního mezilidského kontaktu.



Tyto úvahy se ještě musí prozkoumat v konkrétních historických kontextech. Kartografové se, stejně jako historikové, vždy účastnili debat o mocenských strukturách ve společnosti a o jejich viditelných projevech v krajině. Jakékoli kartografické dějiny, které ignorují politický dopad zobrazování, degradují sebe sama na „nehistorické“.


1 Možnosti vizuálních studií, ed. Marta Filipová, Matthew Rampley, Barrister & Principal, Brno.

2 Observer theory is a formal theory of perception developed since the late 1980s.

3 For a bibliography of his writings relating to the history of cartography see J. B. Harley (1932-1991) by David Woodward in Imago Mundi: the International Journal for the History of Cartography. 44 (1992): 120-125.


4 David Woodward (1942 2004), Arthur H. Robinson Professor of Geography at the University of Wisconsin, was an English-born American cartographer and historian of cartography. Lewis describes him as having “transformed history of cartography from a directionless Eurocentric field into a respectable subject now global in scope.” Together with J. B. Harley he cofounded The History of Cartography series.


5 The History of Cartography is a multi-volume reference work that examines the social production and consumption of maps across cultures from prehistoric origins to the 20th century. Prof. Harley and David Woodward, the project’s founding co-editors, developed the idea for what became The History of Cartography during a 1977 walk through the countryside in Exeter, England. The published volumes of The History of Cartography garnered many awards (for more information about each volume follow links at ).



6 The theme-rheme (topic-focus) structure of a sentence is studied by the theory of functional sentence perspective (FSP), which pays special attention to the study of context. A good understanding of how semantic and syntactic structure operates in fulfilling a communicative purpose is of considerable help in the practice of translation.


7 JSTOR is a not-for-profit organization with a dual mission to create and maintain a trusted archive of important scholarly journals and to provide access to these journals as widely as possible. JSTOR offers researchers the ability to retrieve high-resolution scanned images of journal issues and pages as they were originally designed, printed, and illustrated. The journals archived in JSTOR span many disciplines. (JSTOR – The Scholarly Journal Archive. 2007. 7 Nov. 2007 .)

8 “The Union of Interpreters and Translators (Czech acronym JTP) was founded in 1990 and currently has more than 600 members, who are professional translators, interpreters, and translatology teachers in the Czech and Slovak Republics and in other countries.” (Jednota tlumočníků a překladatelů. 2007. 8 Oct. 2007 .)

1   2   3   4   5   6   7   8


The database is protected by copyright ©essaydocs.org 2016
send message

    Main page