Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra anglistiky a amerikanistiky Magisterská diplomová práce



Download 451.07 Kb.
Page7/8
Date conversion29.04.2016
Size451.07 Kb.
1   2   3   4   5   6   7   8

7.Appendix 2


Text Submitted by Translator

14
Mapy, vědění a moc


J. B. HARLEY


Dejte mi mapu; chci teď pohledět,

kolik území mi ještě zbývá dobýt,

abych dobyl celý svět…

Tady jsem začal pochod na Persii, přes Arménii,

moře Kaspické, a odtud na Bithýnii,

kde Turka s jeho císařovnou zajal jsem.

Pak táhl jsem na Egypt a Arábii,

a tady, nedaleko Alexandrie, kde země se sbíhá s Rudým mořem,

vzdálená pouhých pár set mil, chtěl jsem ji přetnout kanálem,

aby lidé mohli rychle proplout do Indie. Odtamtud do Núbie

k Bornskému jezeru, a tudy dále etiopským mořem,

přes obratník kozoroha, dobyl jsem vše až po Zanzibar.


Christopher Marlowe: Tamerlán, II.část (V.dějství, výstup III.,123-39)
Kniha o geografickém zobrazování, která by nepojednávala o mapách, by byla jako Hamlet bez postavy prince. A přesto jsou mapy   dlouholeté ústřední téma odborných geografických debat, zřídka čteny jako „zhuštěné” texty či sociálně konstruovaná forma vědění. „Interpretace mapového obsahu” obvykle implikuje hledání „geografických prvků” zobrazených na mapách, aniž by formulovala jakým způsobem mapy, jakožto pozměněná forma poznaného, k utváření těchto prvků přispěly. Je pravdou, že v politické geografii a v historii geografického myšlení jsou mapy čím dál častěji spojovány s mocí   zvláště v období kolonialismu   ale zvláštní úloha map jako zobrazení užívajících historicky specifické kódy zůstává z velké části nevyčleněná z širšího geografického diskurzu, do kterého jsou často zasazeny. Chybějícím aspektem je to, co Carl Sauer nazval schopností map přesvědčovat. Jak tedy můžeme nechat mapy „promluvit” o sociálních světech minulosti?
Teoretická stanoviska
Cílem této práce je prozkoumat diskurz o mapách v kontextu politické moci a přístup, který jsem zvolil, je do značné míry ikonologický. K mapám bude přistupováno jako k součástem širší kategorie významem zatížených zobrazení. Přestanou být vnímány především jako strnulé záznamy tvarů povrchu nebo pasivní obrazy hmotného světa, ale bude na ně pohlíženo jako na deformovaná zobrazení přispívající k dialogu v sociálně konstruovaném světě. Při čtení map se tudíž odchýlíme od zásad tradiční kartografické analýzy třídící mapy podle řetězce binárních kontrastů na „pravdivé a nepravdivé”, „přesné a nepřesné”, „objektivní a subjektivní”, „exaktní a symbolické” nebo mapy založené na „vědecké integritě” v protikladu k mapám založeným na „ideologickém zkreslení”. Mapy nelze nikdy považovat za neutrální zobrazení; s výjimkou nejužšího euklidovského pojetí nejsou samy o sobě ani pravdivé ani nepravdivé. Selektivností svého obsahu i zobrazovacími prostředky a styly představují způsob vnímání, vyjadřování a strukturování lidského světa, který je zaujatý ve vztahu k určitým souborům společenských vztahů, kterými je zároveň podporován a které sám ovlivňuje. Když přijmeme tento předpoklad, snadněji porozumíme tomu, jak vhodným manipulačním prostředkem jsou mapy pro ty členy společnosti, v jejichž rukou je soustředěna moc.

V tomto širokém konceptuálním terénu určím tři významné body, ze kterých je možné vysledovat některé specifičtější ideologické rysy map. Z prvního z nich pohlížím na mapy jako na druh jazyka (jestli je to chápáno přeneseně nebo doslovně není pro tuto debatu podstatné). Myšlence kartografického jazyka také dávám přednost před přístupem vycházejícím přímo ze sémiotiky, který, přestože zaujal některé kartografy, je pro přesný historický výzkum příliš omezeným nástrojem. Koncepci jazyka lze snadněji převést do historické praxe. Pomáhá nám nejen vidět mapy jako reciproké obrazy užívané k zprostředkování různých pohledů na tento svět, ale kromě hledání dokladů o obsahu kartografie v tradičním smyslu podněcuje i pátrání po dokladech o takových aspektech, jako jsou kódy a kontext kartografie. Podobně nás jazyk   nebo možná výstižněji „literatura”   map vybízí k tomu, abychom se zabývali otázkami týkajícími se změn ve složení čtenářské obce map, úrovně kartografické gramotnosti, podmínek autorství, aspektů utajení a cenzury, a také povahou mapami vyjadřovaných politických výpovědí.

Literární kritika nám k tomu navíc může pomoci poznat specifickou podobu kartografického „diskurzu“, který je vlastním tématem tohoto eseje. Tento diskurz je definován jako odborná debata týkající se „těch aspektů textu, které jsou posuzující, hodnotící, přesvědčující a rétorické povahy v protikladu k těm, které pouze jmenují, lokalizují a popisují”. I když bude ukázáno, že „pouhé” pojmenování nebo lokalizace nějakého prvku na mapě má často politický význam, můžeme připustit, že se na mapách vyskytuje podobný rozpor. Mapy jsou druhem řečnických obrazů a jsou vázané pravidly, kterými se řídí jejich kódy a způsoby, jak je společnost vytváří, směňuje a používá, právě tak, jako jakákoli jiná forma diskurzu. Tato skutečnost nás postupně může dovést k lepšímu pochopení mechanismů, podle kterých se mapy, podobně jako knihy, staly politickou silou ve společnosti.

Druhé teoretické východisko vychází z Panofského pojetí ikonologie. Pokusy přirovnat Panofského roviny interpretace v malbě k obdobným rovinám rozeznatelným na mapách se již objevily. V případě map může být ikonologie použita k identifikaci nejen „povrchní” či prvotní významové roviny, ale i „hlubší” roviny, při předávání nebo přijímání informací obvykle spojované se symbolickým rozměrem. Tento symbolismus může být na mapě spojený s určitou oblastí, geografickým prvkem, městem nebo místem, které mapa zobrazuje. Často právě na této symbolické rovině je prostřednictvím map nejefektivněji rozmnožována, deklarována a pociťována politická moc.

Třetí úhel pohledu je převzat ze sociologie vědění. Myšlenka, že vědění obsažené v mapách je produktem společnosti, není nová. Za účelem objasnění tohoto tvrzení jsou prezentovány dva okruhy úvah, které jsou použity v empirických příkladech uvedených v tomto eseji. První z těchto okruhů vychází z díla Michela Foucaulta, který i přes povrchní povahu svých poznámek v oblasti geografie a map poskytuje ve své kritice historiografie užitečný podklad pro dějiny vědění obsaženého v mapách: „Hledání pravdy nebylo objektivní či neutrální činností; bylo úzce spjato s ,vůlí k moci‘ toho, kdo ji hledal. Vědění bylo tedy formou moci, způsobem předkládání vlastních hodnot pod rouškou vědecké nezaujatosti”.

I kartografie může být „formou vědění a formou moci”. Právě tak, jako „historik vykresluje krajinu minulosti barvami současnosti”, také topograf, ať už vědomě či nevědomě, nevytváří pouze kopii „okolí“ v nějakém abstraktním smyslu, ale stejně tak reprodukuje i teritoriální imperativy určitého politického systému. Ať je mapa vytvořena pod zástavou kartografické vědy, jak tomu u většiny oficiálních map je, nebo je zjevným produktem propagandy, nemůže se vyhnout účasti v procesech distribuce moci. Některé z praktických implikací map mohou také spadat do kategorie, kterou Foucault definoval jako úkony „monitorování“, zvláště ty spojené s vojenstvím, politickou propagandou, vytyčováním hranic, dodržováním zákona a udržováním veřejného pořádku.

Foucault není jediný, kdo spojuje moc s věděním. Také Anthony Giddens ve svém teoretizování na téma jak došlo k zakotvení společenských systémů v čase a prostoru (přičemž nezmiňuje explicitně mapy) hovoří o „zdrojích moci“ (odlišných od zdrojů materiálních) ovládaných státem: „uchovávání zdrojů moci se týká především zadržování informací a poznatků a kontroly nad nimi. Nemůže být pochyb o tom, že rozhodující význam měl v tomto případě vynález písma a zaznamenávání. Mapy sehrály obdobnou roli při ovládání území a napomohly geografické expanzi společenských systémů, „prostředku upevňujícího státní moc“. Jakožto prostředek monitorování se týkají jak „zpracovávání informací týkajících se státní kontroly nad jednáním příslušníků daného státu“, tak i „přímého dozoru nad tímto jednáním“. V moderní době platí, že čím komplexnější státní správa, a zároveň čím intenzivnější teritoriální a společenské ambice státu, tím více dychtí po mapách.

Tyto úvahy jsou užitečné v tom, že nám pomáhají pohlížet na kartografické obrazy z hlediska jejich politického vlivu ve společnosti. Ztěžuje nám to fakt, že po staletí bylo na mapy pohlíženo jako na „vědecká“ zobrazení a filozofové i odborníci na sémiotiku je dodnes řadí do této kategorie. Dialektické vztahy mezi obrazem a mocí nemohou být odkryty postupy užívanými pro rekonstrukci „nezpochybnitelných“ topografických údajů na mapách a pro posouzení míry jejich ideologické tendenčnosti neexistuje žádná zkouška lakmusovým papírkem. Mapy ve smyslu „vědění jako moc“ jsou zde zkoumány ve třech tématických okruzích. Prvním z nich je univerzalita politických kontextů v historii mapování, druhý se týká způsobu, jakým se výkon moci podílí na struktuře obsahu map, a třetí se zabývá tím, jak může kartografické sdělení v symbolické rovině posílit výkon moci prostřednictvím vědění obsaženého v mapách.


Politické kontexty map
CAR

A copak děláš, synku, ty? Co je to?


FEODOR

Moskevskou říši kreslím, naše carství

od hranic k hranicím. Zde vidíš Moskvu,

Novgorod, Astrachaň. To zde je moře,

tadyhle to jsou permské pralesy

a tohle Sibiř.


CAR

A co tady to,

ta čára po nákresu?
FEODOR

To je Volha.


CAR

Sladké jsou, vidíš, plody učení.

Obzíráš tu jak z oblak celé carství,

hranice, města, řeky.


Alexandr Sergejevič Puškin, Boris Godunov (přeložil Emanuel Frynta)
V jakékoli ikonologické studii je možné správně rozluštit význam a objasnit dopad pouze prostřednictvím kontextu. Kontexty můžeme v tomto případě definovat jako okolnosti, za kterých mapy vznikaly a byly používány. Lze je považovat za obdobu „komunikační situace“ v lingvistice a zahrnují rekonstrukci fyzického i společenského prostředí, ve kterém mapy vznikaly a byly používány, události, které k těmto počinům vedly, identitu tvůrců a uživatelů map a to, jak tvorbu a používání map vnímali v sociálně konstruovaném světě. Takovéto podrobnosti nás mohou informovat nejen o motivech skrytých za kartografickými počiny, ale také o tom, jaký dopad mohly mapy mít a jaký význam měly informace sdělované mapami z lidského hlediska.

I zběžný pohled do dějin mapování odhalí rozsah, v jakém se politická, náboženská a společenská moc podílejí na tvorbě kartografického kontextu. Vyšlo to najevo například při detailním studiu kartografie prehistorické, starověké a středověké Evropy a Středomoří. Během tohoto období „bylo mapování jednou ze specifických intelektuálních zbraní, pomocí níž bylo možné získávat, uplatňovat, ospravedlňovat a uzákoňovat moc“. Kartografické znalosti byly navíc soustředěny v rukou poměrně malé skupiny lidí a „mapy byly spojovány s náboženskou elitou dynastického Egypta a křesťanské středověké Evropy, s intelektuální elitou Řecka a Říma a s obchodnickou elitou středomořských městských států období pozdního středověku“.

Ani svět starověké a středověké Evropy nebyl po této stránce výjimkou. Kartografie, ať jí byl připisován jakýkoli další kulturní význam, byla vždycky „vědou vladařů“. V islámském světě to byli v období klasické arabské geografie kalifové, v Otomanské říši sultáni a v Indii mogulští vládcové, kdo si přisvojovali výhradní právo na tvorbu map, které používali k vojenským, politickým, náboženským a propagandistickým účelům. Obdobně byly ve starověké Číně vytvářeny podrobné mapy zemského povrchu vysloveně v souladu s politikou vládců po sobě následujících dynastií a sloužily jako nástroje byrokracie a armády a prostorové symboly osudu impéria. V raně novověké Evropě si byli absolutističtí vládcové a státníci všech zemí od Itálie po Holandsko i od Skandinávie po Portugalsko vědomi hodnoty map pro obranu a válečnictví, pro vnitřní státní správu, která souvisela s rozvojem centralizované vlády, i jejich role jako územní propagandy v procesu legitimizace národních identit. Spisovatelé jako Castiglione, Elyot a Machiavelli generály a státníky k používání map nabádali. Od doby prvních národních topografických průzkumů provedených v Evropě v 18. století byly vlivem kartografie při změnách mocenských vztahů zvýhodňovány obvykle společenské elity.

Zvláštní funkce, které měly mapy ve výkonu moci, také potvrzují všudypřítomnost těchto politických kontextů na kontinuu geografických škál. Ty sahají od budování globálních impérií k zachování národního státu a lokálnímu uplatňování osobních majetkových práv. V každém z těchto kontextů byla dimenze politického řádu spojena s územní dimenzí v zobrazeních, která byla, právě tak, jako právní smlouvy a patenty, součástí intelektuálního aparátu moci.


Mapy a impérium
Stejně jako zbraně a válečné lodě se i mapy staly nástrojem imperialismu. A to do té míry, že byly používány pro podporu kolonialismu, území byla nárokována na papíře dřív, než byla skutečně obsazena, a nadvláda na mapách předcházela nadvládě skutečné. Topografové pochodovali po boku vojáků a mapovali zpočátku z důvodů průzkumných, později pro získání všeobecných informací a nakonec za účelem pacifikace, civilizování a exploatace ve vymezených koloniích. Nejde však jen o zakreslování hranic za účelem získání faktické politické a vojenské kontroly nad porobeným obyvatelstvem. Mapy byly užívány jako zdroj legitimity dobývání a nadvlády. Pomohly vytvořit mýty, které napomáhaly udržovat územní status quo. Jakožto nositelé ideje imperialismu byly používány jako úderný doplněk rétoriky projevů, novinových článků, psaných textů nebo příběhů a lidových písní vychvalujících ctnosti říše.

V těchto imperiálních kontextech mapy často napomáhaly přímému výkonu územní nadvlády. Rastry vytvořené římskými zeměměřiči, zvanými agrimensores, užívané při vyměřování a rozdělování pozemků, tzv. centuriaci, byly vyjádřením moci „neúprosně se valící do všech stran … homogenizující vše, s čím se po cestě setkala”, podobně jako rozměření území Spojených států do obdélníkové sítě ustavilo „řád v zemi“ v širším smyslu než jen reprodukce klasického schématu. Kritickým okamžikem v kartografii bylo znovuobjevení ptolemaiovského systému geometrie souřadnic v 15. století, kdy došlo k upřednostnění „euklidovské syntaxe“, na níž byla postavena evropská územní nadvláda. Grafická povaha map skutečně dala jejich imperiálním uživatelům arbitrární moc, kterou bylo snadné oddělit od důsledků z ní plynoucích a zodpovědnosti vůči společnosti. Svět bylo možné rozparcelovat na papíře. Papež Alexandr VI. tak vymezil španělské a portugalské državy na nově objeveném americkém kontinentu. Při dělení Severní Ameriky, jež sama byla „součástí rozsáhlého evropského procesu a experimentu, pokračujícího vývoje světového imperialismu“,

samotné čáry na mapě ukazovaly tuto imperiální moc a její postup, protože byly kontinentu vnuceny s pramalým ohledem na domorodé obyvatelstvo a na mnoha místech vskutku i bez zohlednění charakteru země samotné. Nájezdníci si kontinent mezi sebou rozparcelovali způsobem, který odrážel jejich vlastní složitá soupeření a mocenské vztahy.

V 19. století, s tím, jak byly mapy dále institucionalizovány a spojovány s rozvojem geografie jako vědní disciplíny, jsou jejich mocenské důsledky opět zřejmé v pokračujícím přílivu evropského imperialismu. Závod o africké kolonie, ve kterém evropské mocnosti rozbily původní územní uspořádání afrického kontinentu, se stal téměř učebnicovým příkladem těchto důsledků. Ve 20. století můžeme na příkladu rozdělení Indie Brity v roce 1947 vidět, jak mohl tah pera napříč mapou předurčit život a smrt milionů lidí. Existuje bezpočet kontextů, ve kterých se mapy staly měnou politických „obchodů“, pronájmů, dělení, prodejů a dohod týkajících se kolonizovaných území, a jelikož se na nich obraz území stal trvalým, získaly velmi často sílu zákona v krajině.


Mapy a národní stát
Dějiny map jsou v současném světě neoddělitelně spjaty se vzestupem národního státu. Mnohé z tištěných map Evropy kladly důraz na usedlosti, vodní cesty a politické hranice, které tvořily politicko ekonomické dimenze evropské geografie. První teoretikové politologie doporučovali mapy státníkům, kteří se postupně stali jejich prvními systematickými sběrateli. Stát se v mnoha zemích stal, a dodnes zůstává, hlavním patronem kartografické tvorby.

Byl sice připraven mapování financovat, buď přímo ze státní pokladny nebo nepřímo prostřednictvím obchodních výhod, často však trval na tom, aby měl na kartografické informace výhradní právo. V západní Evropě můžeme sledovat historii utajování kartografických informací, ačkoli často neúspěšného, až do 16. století, doby španělsko-portugalské politiky utajování informací sigilo. Tato politika se vyznačovala monopolizací poznatků, „geografické dokumenty byly používány jako ekonomický zdroj, podobným způsobem jako byla utajována a používána tajemství řemeslnických dovedností“.

Významný příklad interakce mezi mapami a politickým zřízením státu můžeme nalézt v dějinách vojenských technologií. Z pohledu armády byly mapy vždy zdrojem choulostivých informací a s politikou utajování a cenzury se setkáme ve stejně hojné míře u dnešních „skrytých“ údajů o obraně a oficiálních zeměměřičských institucích jako tomu bylo v hlavních stanech vojenských tažení v minulosti. Z praktického hlediska jsou mapy malou, ale zásadní součástí technické infrastruktury armády v poli. S přechodem taktiky boje od obléhání k mobilnějším strategiím, zejména od 18. století, se změnily i s ní spojené mapy. Dokonce i v těchto měnících se kontextech se však uplatňovaly méně patrné historické procesy. Informace obsažené v mapách umožňují velet válečnému konfliktu na dálku, takže se nám otevírá prostor pro spekulaci o tom, že z takové pozice se o zabíjení přemýšlí snadněji. Vojenské mapy nejen usnadňují vedení válečného konfliktu po technické stránce, ale zmírňují také pocit viny, který z jeho vedení pramení: tiché linie papírové krajiny navozují představu sociálně prázdného prostoru.

Ne všechny vojenské mapy jsou však tiché; mnohé pronikavě hlásají vojenské vítězství. Právě tak, jako existovaly vojenské přehlídky, písně a básně, tak také existovaly, v Evropě nejméně od 15. století, bitevní plány vytvořené k oslavě posvátných míst národní slávy.


Mapy a majetková práva
Katastrální nebo pozemkové mapy, které ukazují vlastnictví majetku, odhalují roli mapování v historii agrárních třídních vztahů. Mapa zde může být považována za prostředek, prostřednictvím kterého mohl mít buď stát nebo jednotliví majitelé usedlostí lepší kontrolu nad komunitou nájemců a rolníků. Kodifikované postupy agrimensorů můžeme ve společnosti starověkého Říma pokládat nejen za technické návody jak provádět rozdělování půdy v teoretickém smyslu, ale také za společenský aparát pro legální regulaci přivlastněné půdy a pro výpočet daní. Mapy samotné, ať už odlité z bronzu nebo vytesané do kamene, byly sestavovány aby zajistily pokračování společenskému řádu, který dělil své příslušníky na svobodné a otroky, a ve kterém bylo územní rozdělení půdy základem společenského postavení. Některé z těchto mechanismů se uplatnily i v raně novověké Evropě, i když sociologický kontext mapování byl v té době jiný. Mapování lokálních zemědělských oblastí bylo spojeno s vedením soudních sporů do takové míry, že o jeho společensko právním kontextu není pochyb a sloužilo jako prostředek, který umožňoval snazší vedení konfliktu o soukromá práva na půdu mezi panstvem a rolníky. Mapy zapadly do statkářské společnosti stejně snadno jako do dvorské diplomacie a vojenských manévrů evropských národních států renesančního období.

Podobně můžeme pozorovat, jak jsou mapy zakotveny v některých dlouhodobých strukturálních změnách, které provázely přechod od feudalismu ke kapitalismu. Světová ekonomika a s ní spojené nové geografické rozdělení pracovních sil bylo vytvořeno s pomocí geografických dokumentů včetně map. Přesné plány rozsáhlých území byly prostředkem k efektivnějšímu využívání půdy, zvyšování celkového zisku z nájemného a vymáhání právních závazků nebo provádění změn v majetkových poměrech. Mapy doplňovaly starší písemné záznamy, sloužily jako soupisy majetku v grafické podobě a kodifikovaly údaje o vlastnictví, pronájmu, nájemných cenách, způsobu obdělávání a zemědělském potenciálu půdy, čímž umožňovaly kapitalistům vlastnícím půdu vidět své pozemky jako celek a lépe je spravovat. Vidět znamenalo ve vztahu k územním hierarchiím zobrazeným na mapách věřit. Ať v obecných dějinách zemědělských meliorací, hrazení, odvodňování nebo ohrazování bažin a mokřin či rekultivace vyvýšenin a slatin, šel při šíření kapitalistického způsobu zemědělství po boku vlastníka půdy čím dál častěji zeměměřič.



Mapy nepozorovaně zasahovaly do každodenního života obyčejných lidí. Tak jako hodiny, názorný symbol centralizované politické moci, přinesly „časovou kázeň“ do rytmu života továrních dělníků, linie na mapách diktujících novou agrární topografii představily novou dimenzi „kázně prostorové“. Na evropském venkově byla pomocí map rozparcelována a rozdělena bývalá obecní půda a v „divočině“ bývalých indiánských území Severní Ameriky se hraniční čáry na mapách staly prostředkem pro přivlastňování území, který ti, kdo nebyli zběhlí v geometrických metodách zeměměřičství, nebyli schopni zpochybnit. Mapy se staly součástí zákonů, byly připojovány k nařízením, získaly si aureolu vědeckosti a pomohly vytvořit etiku a ctnost stále přesnějšího vymezování. Záznamy na mapách vynechávaly právě tolik, kolik zachycovaly. Upravovaly územní poměry na základě náhodných faktorů jako rodinný původ, objev území nebo, stále častěji, mechanismus světového trhu.
Obsah map v mocenských transakcích
„Je to ta stejná mapa?“ zeptala se Jincey. Ukázala na velkou mapu světa, která visela, po dobu letních prázdnin srolovaná, nad tabulí za slečnou Doveovou. „Je Čína pořád oranžová? „Tohle je nová mapa“, řekla slečna Doveová. „Čína je fialová.“ „Měla jsem ráda tu starou mapu,“ řekla Jincey. „Mám ráda ten starý svět.“ „Kartografie je dynamické umění,“ řekla slečna Doveová.
Frances Gray Pattonová, Dobré ráno, slečno Doveová
Kartografové a historikové zabývající se mapami jsou si odedávna vědomi sklonů mapového obsahu k „tendenčnosti“, „deformaci obrazu“, „deviaci“ nebo „zneužívání“ platných kartografických principů. Kartografická literatura však věnuje pramálo prostoru politickým implikacím těchto termínů a tomu, co představují, a ještě méně jejich společenským důsledkům. Taková „tendenčnost“ nebo „deformace obrazu“ je obecně měřena pomocí stupnice „objektivity“, která sama o sobě je odvozena z kartografických postupů. O důsledcích se hovoří pouze u map deformovaných záměrně, například pro účely reklamy nebo propagandy. „Profesionální“ kartografie národních kartografických agentur jako Ordnance Survey ve Velké Británii, USGS ve Spojených státech nebo vydavatelů jako Bartholomew a Rand McNally či jejich předchůdců bývala považována za z velké části prostou podobných politicky zabarvených zobrazení. Názor, že mapy mohou vytvořit opravdu „vědecký“ obraz světa, na kterém jsou faktické údaje prezentovány zcela objektivně, je silně zakořeněn v naší kulturní mytologii. To, že si připustíme, že veškerá kartografie je „spletitou, někým řízenou fikcí“ nám nebrání v tom, abychom si neponechali dělení na podání mapového obsahu záměrně ovlivněná kartografickými triky a ta, u nichž se strukturující obsah obrazu nezkoumá.
Záměrné deformace mapového obsahu
Záměrné deformace mapového obsahu pro politické účely lze sledovat od samého počátku historie map. Kartograf nikdy nebyl nezávislým umělcem, řemeslníkem nebo technikem. Za osobností tvůrce mapy se skrývá řada mocenských vztahů vytvářejících vlastní dodací podmínky. Ať byla vytvořena osobou patrona, státní byrokracií nebo trhem, tato pravidla je možné rekonstruovat jak z obsahu map tak i ze způsobu kartografického zobrazení. Přizpůsobováním jednotlivých zobrazení, měřítka mapy, zvětšením nebo posunem znaků a typografie či použitím emotivních barev se tvůrci propagandistických map obecně zasazovali o jednostranný pohled na geopolitické vztahy. Podobně upravené mapy byly součástí mezinárodního psychologického válčení dlouho předtím, než je použili nacističtí geopolitikové. Evropské náboženské války 17. století i studená válka ve 20. století byly vedeny prostřednictvím obsahu propagandistických map ve stejné míře jako všemi ostatními prostředky.
I zdánlivě objektivní mapy charakterizuje vytrvalá manipulace obsahu. „Kartografická cenzura“ zahrnuje záměrně chybná zobrazení použitá s úmyslem uvést potenciální uživatele mapy v omyl, a to obvykle ty, kteří jsou pokládáni za odpůrce teritoriálního statu quo. Neměli bychom si ji plést s vypuštěním nebo dodatkem vzniklým v důsledku technické chyby, nekompetence nebo vynuceným měřítkem či účelem mapy. Kartografická cenzura z map odstraňuje prvky, které bychom za jiných okolností na mapě čekali. Je samozřejmě mnohem méně nápadná než očividná deformace. Bývá ospravedlňována důvody jako „národní bezpečnost“, „politická prospěšnost“ nebo „hospodářská nutnost“ a stále se hojně praktikuje. Zcenzurovaný obraz určuje hranice povolené debaty a záměrné vynechávky brání „vyjasnění společenských alternativ“, což „poškozeným ztěžuje lokalizaci zdroje jejich nesnází, nemluvě o jejich odstranění“.

Kartografická cenzura byla pravděpodobně nejčastěji ospravedlňována vojenskými důvody. Její nejrozšířenější formou byl zákaz zveřejňování výsledků vyměřování. Na druhé straně Fridrich Veliký záměrně ponechal na mapách z 18. století údaje o osídlení neaktualizované, aby zmátl potenciálního nepřítele, a právě tak se soudí, že na některých ruských mapách byla města v šedesátých letech záměrně přemístěna do nesprávných poloh, aby se nepřátelským mocnostem zabránilo provádět od nich strategická měření. Od 19. století se téměř univerzálně provádělo systematické „očišťování“ souborů oficiálních topografických map od dokladů o choulostivých vojenských objektech. Tento postup byl rozšířen i na další prvky jejichž zahrnutí by mohlo zahanbit stávající vládu, například americká kartografická agentura USGS nezakresluje do oficiálních topografických map skládky jaderného odpadu.

Záměrná falzifikace mapového obsahu bývá spojována i s jinými politickými důvody, než jen čistě vojenskými. Úmyslně byly na mapách upravovány hraniční linie. Pramení to jednak z pokusů uplatnit historické nároky na národní teritorium a jednak z předvídavého umění používat mapy k plánování budoucích teritoriálních ambicí a prohlašování je za oprávněné. Například sporné hranice, ať už vyobrazené na oficiálních mapách, v atlasech nebo na pomíjivějších dokumentech jako poštovních známkách, byly buďto zahrnuty nebo potlačeny, podle toho, jaké byly momentální politické preference. Neplatí ani to, že tyto praktiky se na mapách vztahují výhradně k politickým hranicím. Je dobře zdokumentováno jak byla geografie jazyků, „ras“ a náboženství zobrazována tak, aby byla v souladu s převládajícími názory. Existuje bezpočet případů, kdy byly původní místní názvy menšinových skupin na topografických mapách potlačeny ve prospěch standardní toponymie skupiny, která jim vládla.
Nevědomé“ deformace mapového obsahu
Pro studenta kartografické ikonologie je rovněž zajímavý nenápadný proces ovlivňování obsahu map hodnotami společnosti, ve které je mapa vytvořena. Všechny společenské dějiny map se musejí zabývat těmito skrytými pravidly kartografického zobrazování a jejich náhodnými důsledky. Zde budou probrány tři aspekty těchto skrytých struktur, které se vztahují ke geometrické složce map, „vynechávkám“ v mapovém obsahu a k hierarchizujícím tendencím v kartografickém zobrazování.
Podprahová geometrie
Geometrická struktura map, jejich grafický design ve vztahu k místu, kde je zvolen jejich střed, nebo k zobrazení, které určuje jejich transformační vztah k Zemi, je element, který může zvětšit politický dopad obrazu i v případech, kdy žádná vědomá deformace není zamýšlena. Univerzálním znakem prvních map světa je například způsob, jakým byl jejich střed vytrvale vkládán do místa, které ten který národ považoval za „pupek světa“. Tento „syndrom omphalu“, kdy národ věří, že byl nadpřirozenými silami dosazen do středu světa, můžeme sledovat na mapách vzájemně velmi vzdálených v prostoru a čase, jako například na mapách ze starověké Mezopotámie, v jejichž středu je Babylon, na mapách čínského světa, v jejichž středu leží Čína, na řeckých mapách se středem v Delfách, na mapách islámských národů se středem v Mekce a na těch křesťanských mapách, kde je ve „skutečném“ středu světa zakreslen Jeruzalém. Účinek takového „přeceňování polohy“ v prostorových vztazích na způsob vnímání prostoru danou společností je obtížné měřit a bylo by nesprávné naznačovat, že shodné prvky nákresů nutně přispěly k obdobnému vnímání světa. Takové mapy však přinejmenším mají tendence zaměřovat čtenářovu pozornost na to, co se nachází v jejich středu, a tím podporovat vznik „uzavřených, dovnitř obrácených pohledů na svět, z nichž každý má své kultovní centrum bezpečně chráněné pásmem území obývanými pouze pravověrným obyvatelstvem“.

Podobně etnocentrický pohled mohl být navozen některými oficiálními kartografickými zobrazeními užívanými v Evropě v období renesance. I v tomto případě mapa „strukturuje geografické poznatky, které zobrazuje, podle souboru názorů o tom, jaký by svět měl být, a vzniklý produkt vydává za pravdu“. V případě dobře známého příkladu Mercatorova zobrazení je nepravděpodobné, že sám Mercator, který mapu vytvořil s úmyslem, aby střelka kompasu ukazovala mořeplavcům správný směr, si byl vědom do jaké míry bude jeho mapa nakonec představovat obraz tak silně upevňující názor Evropanů, že mají pod nadvládou celý svět. Ale pouhý fakt, že Evropa leží na tomto zobrazení ve středu světa a že velikosti pevnin jsou tak zkreslené, že dvě třetiny zemského povrchu se jeví jakoby se nacházely ve vysokých zeměpisných šířkách, musel notně přispět k evropskému pocitu nadřazenosti. Do té míry, že skutečnost, že „bělošské koloniální mocnosti“ se na mapě jeví relativně větší, než ve skutečnosti jsou, a „kolonie“ obydlené barevným obyvatelstvem jsou zobrazeny jako „příliš malé“ naznačuje, jakým způsobem to může být chápáno jako geopolitické proroctví na základě kterého lze jednat.


Vynechávky na mapách
Pojem „vynechávka“ na mapách je ústředním tématem všech debat o dopadu skrytých politických poselství map. Tvrdím, že mapy, právě tak, jako příklady z literatury nebo mluveného projevu, uplatňují společenský vliv prostřednictvím toho, co na nich bylo vynecháno, do stejné míry jako prostřednictvím těch prvků, které zobrazují a zdůrazňují.

Politický podtext těchto vynechávek je tak silný, že je někdy obtížné je vysvětlit pouze za pomoci dalších historických nebo technických faktorů. V Irsku v 17. století například fakt, že topografové pracující pro anglické vlastníky půdy někdy na svých jinak „přesných“ mapách vynechávali domky domorodých Irů, není jen otázkou měřítka a topografické výraznosti těchto domů, ale spíše náboženského napětí a třídních vztahů na irském venkově.



To samé můžeme konstatovat o vynechávkách na tištěných plánech anglických hrabství z 18. století: vynechání menších venkovských domků mohlo být stejně dobře odezvou na vyjádření ideálních představ vlastníků pozemků, kteří tvůrce mapy zaměstnali, jako nutností danou diktátem kartografického měřítka. Na mnohých prvních městských plánech mohli jejich tvůrci nevědomky vynechat uličky a dvorky chudých, když při vědomé podpoře občanské hrdosti nebo vychloubání se obchodními úspěchy upřednostňovali hlavní třídy, veřejné budovy a rezidence obchodníků. Takováto ideologická filtrace je univerzálním procesem. Při mapování kolonií jako například v Severní Americe v 18. století, mohou být vynechávky na mapách považovány také za diskriminaci proti domorodým národům. Mapa jako ta od Frye a Jeffersona z roku 1751 zobrazující Virginii naznačuje, že tam Evropané žili odjakživa: na místech, kde jsou na ní zobrazeny „indiánské národy“, je tak učiněno spíše ve smyslu vytyčení mezníku pro budoucí koloniální expanzi než jako uznání jejich etnické integrity. Tímto způsobem poskytovaly evropské mapy během dlouhého období objevů jednostranný pohled na etnické střety a podporovaly bohem dané právo Evropy přivlastňovat si území. Také evropské atlasy, které kodifikovaly mnohem širší paletu geografických poznatků, podporovaly eurocentrickou imperiální vizi tím, že nebyly objektivní vůči domácímu prostoru, což zostřovalo pocit kulturní nadřazenosti Evropanů ve světovém systému. Vynechávky na mapách se často stávaly součástí širších kulturních stereotypů, tak začaly uchovávat sebenaplňující proroctví o geografii moci.
Hierarchie v zobrazování
Úloha mapy jako formy společenské proklamace je dále posílena klasifikačními systémy a způsoby zobrazování, takzvanými „konvenčními“ nebo kartografickými znaky, které byly přijaty pro zobrazování krajinných prvků. Tvůrci map se již dlouho řídí pravidlem, podle kterého jsou znaky pro města a vesnice, ať zobrazené ikonicky nebo abstraktními prostředky, zobrazeny proporcionálně ke skutečné velikosti sídel, která představují. Přesto je výsledná vizuální hierarchie tohoto značení na raně novověkých mapách často reprodukcí úředních, feudálních a církevních stratifikací. Koncept rozvrstvené teritoriální společnosti se vskutku v žádném případě u soudobých tvůrců map neztratil. Například Mercator si ve svém atlasu z roku 1595 přál podat „přesný výčet a označení sídel vladařů a šlechticů“. Jako jiní tvůrci map před ním, vytvořil škálu symbolů pro označení sídel, která, právě tak věrně jako sítě, o kterých jsem se už zmínil, zhmotnila uspořádání prostoru zobrazeného na mapě tím, že ho zobrazila. Na jiných mapách zaujímají města, i když vezmeme v úvahu kartografickou konvenci, mnohonásobně větší prostor, než by odpovídal jejich skutečné rozloze. Symboly pro hrady, jež symbolizují feudální postavení a vojenskou sílu, jsou také někdy větší než symboly pro vesnice, přestože ve skutečnosti zaujímají menší plochu. Erby   symboly vlastnictví území   byly používány k označení polohy správního střediska panství, zatímco území na něm v rámci feudální hierarchie závislém byly přiděleny podřadnější značky bez ohledu na množství jeho obyvatel či územní rozlohu. Tohle bylo obzvláště časté na mapách německého území dříve patřícího do Svaté říše římské. Takovéto mapy věnují značnou pozornost geografii církevní moci. Hlavním poselstvím byla často zpráva o všudypřítomnosti církve. Ať už na území ovládaném tureckými „nevěrci“, v zemích pod vládou papeže, v oblastech obydlených protestanty obecně nebo jejich jednotlivými frakcemi, například Husity, podávaly mapy zprávu o rozsahu světského majetku v církevní krajině. Jako druhotné poselství tyto mapy nejen stupňují vnímání moci církve jako instituce v rámci společnosti jako celku, ale také zaznamenávají prostorové hierarchie a konfliktní směry v rámci církve samotné. K prvnímu bodu můžeme podotknout, že na Boaziově mapě Irska z roku 1599 je v nadpisu legendy umístěn přehnaně zvětšený ilustrovaný nadpis „Biskupovo město“ (Bishopes towne) a právě tak na regionálních mapách Anglie z období reformace označení pro věže a věžičky kostelů často přesahovala potřeby předpokládaného vertikálního měřítka. Co se týče hierarchie, jednotlivé popisy arcibiskupství a biskupství ozdobené jednoduchými nebo dvojitými kříži, biskupskými berlami, mitrami a různými druhy církevních pokrývek hlavy, vypovídají o společenské organizaci náboženství. Tady bylo opět selektivní zvětšování velikosti kartografických symbolů úzce spojeno s měnící se příslušností k protichůdným náboženským vyznáním. Tyto symboly dodnes přežívají na mapách jako projevy náboženských bitevních polí raně novověké Evropy.

Pokud ale symboly na mapách někdy reagovaly na měnící se náboženské okolnosti, měly také tendence upřednostňovat status quo a ustavovat legitimitu hierarchie zavedené na starších mapách. Byly společensky konzervativním vyjadřovacím prostředkem. Například francouzští kartografové ve službách královského dvora vkládali do map za účelem státní propagandy ilustrace, které měly zdůrazňovat administrativní mechanismy jeho centralizované státní správy a zobrazovaly aspekty právního řádu systému Ancien Regime. Když Bouchotte v roce 1791 kodifikoval symboly, které měly být používány na regionálních mapách (cartes particulieres) pro oblasti, podle kterých jejich majitelé dostávali své tituly, jeho seznam obsahoval celých sedm položek (Duche Pairie, Principaute, Duche, Marquisat, Comti, Vikomte, Baronnie), a také pět církevních kategorií (arcibiskupství, biskupství, opatství, převorství, commanderie).


Kartografický symbolismus moci
Země je místem, kde Anglie se prostírá,

a najdete ji, ať glóbus jakkoliv se otočí;

vždyť místa, kde leží, jsou rudá, zbylá šedivá.

A to je smysl o slunci nad Britským impériem výročí.


(G. K. Chesterton: Písně o vzdělání: 11 Geografie. Sebrané básně G. K. Chestertona)
Při vyjadřování moci je v kartografické komunikaci často nejdůležitější symbolická rovina, a právě na této rovině jsou mapy nejvýmluvnější a nejpřesvědčivější. Zde se můžeme zamyslet nad symbolickým významem skupiny map nacházejících se na obrazech, kde jsou tyto mapy zasazeny do diskurzu malby. Eventuálně můžeme zhodnotit, jak umělecké symboly, jejichž povaha nemusí být kartografická, ale jejichž význam může být ikonograficky určen z širšího repertoáru obrazů v rámci určité kultury, fungují jako znaky na dekorativních mapách, kde jsou zasazeny do diskurzu mapy. Po objevení spojitosti mezi významem určitých symbolů a územím zobrazeným na mapě můžeme zvážit jak i mapy, které nemají dekorativní účel, mohou symbolizovat kulturní a politické hodnoty.
Mapy v obrazech
Užití glóbů a map jako emblémů s vlastním specifickým symbolismem můžeme sledovat až do dob antiky. Jakožto politickým významem zatížené symboly byly glóbus nebo zeměkoule často symbolem nadvlády nad světem. Od dob starého Říma drželi panovníci zobrazení na mincích a v rukopisech v ruce glóbus nebo zeměkouli. V období křesťanství se stal symbol zeměkoule, překonaný symbolem kříže, jednou z insignií císařů Svaté říše římské a na obrazech s náboženskou tématikou byl často zobrazován v rukou Krista coby Spasitele světa (Salvator Mundi) nebo Boha otce coby Stvořitele světa (Creator Mundi). Tyto významy byly přeneseny i do renesančního umění. Od 16. století nebyly glóby, které, stejně jako mapy, byly v kultuře znalé tisku běžnější, zobrazovány jako součást odznaků moci na portrétech králů, velvyslanců, státníků a šlechticů. V této době bylo jejich primárním účelem zobrazit rozsah územní moci, ambicí a podnikání svých majitelů. Tyto malby proklamovaly bohem dané právo na politickou nadvládu a symbol glóbu vyjadřoval možnost a přání uplatnit ji v celosvětovém měřítku.

Mapy na malbách fungovaly jako teritoriální symboly. Mapové cykly v nástěnné malbě italské renesance mohou být například interpretovány jako vizuální summa soudobých znalostí, moci a prestiže, někdy náboženské, ale většinou sekulární povahy. Na portrétech císařů, monarchů, státníků, generálů a papežů se mapy objevují také jako grafická zkratka pro vyjádření společenské a územní moci, kterou v obecném povědomí měli. Je příznačné, že Alžběta I. stojí na mapě Anglie 16. století., Ludvík XIV. je vyobrazen jak dostává mapu svého království od Cassiniho, papež Pius IV. shlíží na vyměřování a odvodňování pontských mokřin a Napoleon je často zobrazován mapami ve svém držení, ať už na koňském hřbetu, při vedení kampaně nebo vsedě při diskusi o navrhovaném či dokončeném dobývání.

I poté, co se zprostředkující médium změnilo z malby na fotografii a film, mocný symbolismus map přetrval, jak rychle pochopili tvůrci filmů o Napoleonovi nebo Hitlerovi. V novinách, na televizních obrazovkách a v nesčetných politických kreslených seriálech jsou vojenští vůdcové často zobrazováni v popředí map, aby potvrdili nebo ujistili své diváky o příkazu nadvlády nad mapou zobrazeným územím. Motiv mapy je v současné společnosti nadále považován za geopolitický symbol.
Ideologie kartografické výzdoby
Od dob renesance stály mapové obrazy zřídka samostatně jako jednotlivé geografické výpovědi, ale byly naopak doprovázeny širokou škálou dekorativních symbolů. Od dob Jonathana Swifta bylo od používání těchto prvků upuštěno jako od převážně nepodstatných pro účely kartografického sdělení. Ozdobné titulní strany, písmo, kartuše, viněty, věnování, kompasové růžice a hranice, z nichž všechny mohou obsahovat motivy z širšího slovníku uměleckého vyjadřování, pomohly posílit a zaostřit politické významy map, na kterých se objevily. Z tohoto pohledu se jeví představa o kartografické výzdobě coby marginálním estetickém cvičení překonaná.

Tuto symbolickou roli výzdoby lze sledovat ve velké části dějin evropské kartografie. Úvodní ilustrace a titulní strany mnoha atlasů například prostřednictvím všeobecně srozumitelných symbolů explicitně určují jak ideologickou význačnost, tak i praktický rozsah map, které obsahují. Monumentální oblouky vyjadřují sílu, glóbus a armilární sféra jsou spojovány s královským věnováním, najdeme zde portréty králů, královen a vyobrazení královských erbů, královské emblémy jako fleur de lys nebo říšskou orlici, které rovněž vzbuzovaly politické i obecnější geografické úvahy o mapovaném prostoru. Nejčastěji ztělesňovanými postavami jsou šlechtici, biskupové, bohatí obchodníci a nižší šlechta. Na anglických pozemkových mapách, coby mikrokosmických symbolech pozemkového vlastnictví, jsou zobrazeny erby, panská venkovská sídla a lovecké aktivity majitelů. Vlastnit mapu znamenalo vlastnit území, které zobrazovala.

V atlasech a na nástěnných mapách slouží výzdoba jako symbol nabytí zámořských území. Evropští mořeplavci byli zobrazováni držící symboly svého kartografického řemesla, kompasy nebo odpichovací kružítka, upřeně zírající na terrae incognitae jakoby už je už měli v držení, ještě předtím, než byly „objeveny“, podrobeny, probádány a využity. Na mapách těchto zámořských impérií skutečně nacházíme jedny z nejkřiklavějších příkladů upevňování ideologií prostřednictvím výzdoby. Ať se podíváme na mapy francouzských průzkumníků Jižní Ameriky ze 16. století nebo britské mapy afrického území ze století 19., výzdoba hraje roli v tom, jaké předsudky se začaly vázat k vyobrazeným oblastem. Nejvíce je to patrné na případu Afriky. Výzdoba na mapách vytvořených v Evropě rozšířily představu o černém kontinentu. Z některých použitých motivů je patrné, že pro Evropany bylo obtížné přijmout fakt, že lidé v Africe jsou odlišní. A tak na nás z okrajů mnohých map hledí africké obličeje s evropskými rysy. Afričtí muži zde mají „ideální“ proporce a jsou zobrazeni v pózách, které můžeme nalézt v ikonografii postav ve starověkém Řecku a Římě. Afričtí vládci byli na mapách obvykle zobrazováni jako „králové“, v poslušenství předpokladu, že evropské politické systémy jsou univerzální.

V jiných případech na sebe symboly „jinakosti“ vzaly podobu bizarního rasismu. Domorodci jsou vyobrazeni na hřbetě pštrosa nebo krokodýla, při provozování kanibalistických praktik, v legendě označováni jako „divocí lidé“ nebo, jako na jedné francouzské mapě z 18. století, mající mezi sebou „lidskou rasu, jejíž muži a ženy mají ocas“. Ženská sexualita je na zobrazeních afrických žen i alegoriích Ameriky a ostatních kontinentů často explicitní, ku prospěchu evropské společnosti, kde vládli muži. Ani symboly evropské moci nejsou od afrického prostoru nikdy daleko. V pobřežních oblastech jsou na mapách rozmístěny evropské lodě, hrady, pevnosti a postavy v evropských vojenských uniformách, afričtí „králové“ jsou podřízeni evropské moci a alegoričtí andělé, bible nebo kříž přinášejí „barbarským“ Afričanům, jako součást koloniálního osvětového balíčku, dar křesťanství. Někdy také kartuše a viněty symbolizují koloniální moc jednotlivých národů: na francouzské mapě z roku 1708 jsou černí Afričané vyobrazeni se lvem pod pažemi Francie.


Kartografický „fakt“ jako symbol
Od těchto příkladů uměleckého vyjádření je jen krůček zpět k tomu, abychom se zamysleli nad dalším aspektem „skutečných“ map. Poté, co jsme na mapy pohlíželi v metaforických kontextech, můžeme si snáze uvědomit, jak mapa, která postrádá jakékoli dekorativní prvky, nebo dokonce popisky a vysvětlivky, může i tak sama představovat symbol politické autority. Pro takové mapy je charakteristický „symbolický realismus“, takže co na první pohled vypadá jako kartografický „fakt“ může být také kartografickým symbolem. Tato dualita na mapách je jedním z významných témat kartografického diskurzu a je hlavním důvodem, proč mapy tak často stojí u vzniku politických rozhodnutí nebo prohlášení.

Jakmile uznáme, že symbolismus je všudypřítomný, můžeme představu o nenávaznosti „dekorativní“ a „vědecké“ fáze kartografie, kterou historikové zabývající se mapami tradičně zastávali, označit za mýtus. Tato nenávaznost zdaleka není neslučitelná se silou symbolů, přesnější měření ji ještě posílila. Přesnost se stala novou záštitou moci. Například přesná obrysová mapa území obývaného určitým národem, jako ta, kterou vytvořil Cassini pro Ludvíka XIV., byla stejně tak alegorií patriotismu jako mapa nepřesná a “prosté“ mapy svaté země, které byly v 16. století zařazovány do protestantských biblí, částečně proto, aby dokládaly pravdivost textu, byly stejně tak eseji o duchovním symbolismu jako jiná zdobenější zobrazení těchto míst.

Tyto příklady a mnohé další ukazují historickou roli měřených map při vytváření mýtů a tradice. Pozemkové mapy, přestože vznikaly na základě přístrojových měření v terénu, symbolizovaly strukturu společnosti vycházející z vlastněné půdy; mapy krajů a regionů, ačkoli byly založeny na triangulaci, formulovaly hodnotu pozemků v dané oblasti a pozemková práva; mapy národních států, i když byly sestavovány podél poledníkových oblouků, byly přesto symbolickou zkratkou pro soubor nacionalistických názorů; mapy světa, ačkoli stále častěji zakreslovány podle matematicky definovaných zobrazení, nicméně podněcovaly víru Evropy ve vlastní osudovou předurčenost k dobytí nových zámořských území a jejich kolonizaci. Dokonce na mapách hvězdné oblohy, přestože byla pozorována stále výkonnějšími teleskopy, se nacházely obrazy souhvězdí, jenž vypovídaly o náboženských válkách a politických dynastiích pozemského světa. Bylo by předčasné tvrdit, že téměř každá mapa obsahuje nějaký politický symbol, přinejmenším se ale zdá, že pro vyvození závěrů tohoto druhu vždy existuje nějaký zřejmý případ.
Závěr: kartografický diskurz a ideologie
Pokusil jsem se nastínit, že historii map, stejně jako dějiny jiných kulturních symbolů, můžeme pojímat jako určitou formu diskurzu. Přestože například literární kritika, historie umění nebo sociologie nám mohou poskytnout teoretický náhled, nadále se musíme potýkat s mapami jako prostorovou formou vědění a jedinečnými systémy znaků, jejichž kódy mohou mít současně povahu ikonickou, lingvistickou, numerickou a časovou. Ukázalo se, že můžeme bez problémů doložit zprostředkující roli map v politickém myšlení a konání a náhle spatřit jejich mocenský dopad. Prostřednictvím svého obsahu i způsobem zobrazení mapy a jejich vytváření a používání byly a stále jsou prostoupeny ideologií. Mechanismům, prostřednictvím kterých k tomu dochází, však můžeme porozumět pouze v konkrétních historických situacích. Závěrečná zobecnění tudíž musí být chápána jako předběžné podněty k hlubšímu zkoumání.

Způsob, jakým se mapy staly součástí širšího politického systému symbolů, byl do značné míry řízen jejich asociací s elitními nebo vlivnými skupinami a jednotlivci, která podpořila nerovnoměrný dialog, který mapy zprostředkovávaly. Ideologické šípy mířily ve společnosti zpravidla jedním směrem: od silných ke slabým.

Zdá se, že sociální historie map, na rozdíl od historie literatury, umění nebo hudby, nemá mnoho vyjadřovacích prostředků, které by skutečně zlidověly, nabízely alternativy nebo byly v něčem rozvratné. Mapy jsou především jazykem moci, ne protestu.

I když jsme vstoupili do doby, ve které komunikujeme prostřednictvím map v masovém měřítku, způsob kartografické produkce, komerční stejně jako oficiální, mají nadále do značné míry pod kontrolou dominantní skupiny společnosti. Počítačové technologie tuto koncentraci mediální moci ještě zvýšily. Kartografie zůstává nadále teleologickým diskurzem, silou dávající moci konkrétní podobu, podporující zachování statu quo a uzavírající sociální interakci do narýsovaných čar.

Kartografické procesy, prostřednictvím kterých je moc uplatňována, rozmnožována, upevňována a nabývá na stereotypnosti, sestávají jak z úmyslných a „praktických“ úkonů monitorování, tak i méně záměrných kognitivních akomodací dominantním hodnotám a přesvědčením tvůrců a uživatelů map. Praktické použití map pro účely válečnictví, stanovování hranic, propagandu a zachování práva a pořádku je zdokumentováno v průběhu celé historie map. Implicitní procesy nadvlády prostřednictvím map jsou méně nápadné a hůře sledovatelné. Stanovují „skrytá pravidla“ kartografického diskurzu, jehož kontury můžeme vysledovat v podprahové geometrii, ve vynechávkách a v zobrazovacích hierarchiích map. Působení mapy je zprostředkováno jednak její symbolickou zobrazovací silou, jednak tím, co zobrazuje explicitně. Ikonologie map v oblasti symbolismu užívaného k vyjádření mocenských vztahů je v dějinách kartografie zanedbávaným aspektem. Když si uvědomíme jeho důležitost dostáváme se od historie mapy jako záznamu kartografova záměru a technického počinu k jiné historii, která umísťuje kartografické zobrazování do sociálního prostředí.

Mapy jakožto objektivní druh vědění mají tendenci zbavovat místo, které zobrazují, sociálního rozměru. Navozují představu sociálně prázdného prostoru. Abstraktní povaha map, ztělesněná stejně tak v liniích Ptolemaiova zobrazení užívaného v 15. století jako v současných obrazech počítačové kartografie, ulehčuje tíhu svědomí vůči lidem žijícím na mapou zobrazeném území. Rozhodnutí o použití síly jsou postavena mimo sféru bezprostředních mezilidských kontaktů.

Tyto úvahy ještě zbývá prozkoumat v konkrétních historických kontextech. Kartografové se, stejně jako historikové, vždy účastnili debat o mocenských strukturách ve společnosti a jejich viditelných projevech v krajině. Jakákoli kartografická historie, která ignoruje politický dopad zobrazování, degraduje samu sebe na „nehistorickou“.

1   2   3   4   5   6   7   8


The database is protected by copyright ©essaydocs.org 2016
send message

    Main page