Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra anglistiky a amerikanistiky Magisterská diplomová práce



Download 451.07 Kb.
Page3/8
Date conversion29.04.2016
Size451.07 Kb.
1   2   3   4   5   6   7   8

2.5The Author


J. B. Harley (1932-1991), a renowned professor of the history of cartography, was one of the formative figures in this discipline and one of the leading theoretical thinkers in the field in the late 20th century. His early research at the University of Birmingham, where he received a B.A. honours degree in geography with subsidiary in history in 1955, a Ph.D. in 1960, and a D.Litt. in 1979, was in historical geography, and it was in this period that he developed an interest in maps, map making, and the cultural significance of maps. He later taught at the University of Liverpool and at the University of Exeter. On The J. B. Harley Fellowship Trust web site, J. B. Harley is described as an outstanding communicator, who was hardworking and meticulous, imaginative and could at times be deliberately provocative. The extensive bibliography of J. B. Harley3 (approximately 150 publications) covers many aspects of the mapping of Britain and the Americas, and includes a series of influential methodological and epistemological papers. Harley was also the responsible editor for facsimile editions of several atlases and map series. Together with David Woodward4, he conceived, guided, and edited the first two volumes of the multivolume History of Cartography Project5, a wide ranging cultural history of mapmaking that, rather than technical developments, focuses on its social and philosophical implications.

The text of the essay Maps, Knowledge, and Power shares this last characteristic. As an essay on maps and their influence on people, it opens a new perspective on the way we look at and seek to comprehend maps. Through its provocative nature, contributes to the philosophy of history of cartography. The essay was republished together with other essays by Harley that address related subjects under the title The New Nature of Maps: Essays in the History of Cartography. Apart form Maps, Knowledge, and Power, the book contains six other previously published essays: Texts and Contexts in the Interpretation of Early Maps; Silences and Secrecy; Power and Legitimation in English Geographical Atlases of the Eighteenth Century; Deconstructing the Map; New England Cartography and the Native Americans; and Can There Be a Cartographic Ethics. These essays are described by the editor Paul Lexton in his introduction to the book as “seven important statements in map history” (3). They also reflect some of Harley’s major ideas about maps, such as that assumed objectivity in cartography is an absurdity since all maps are influential social constructions, and that cartographic accuracy is historically relative. Therefore, before it can be made to serve as a historical source, a map should first be understood in the context of its own time. J. B. Harley was admired by his colleagues not only as an excellent scientist, but also for his skills in communicating the results of his research, as well as promoting his field. As described on The J. B. Harley Fellowship web site, “his international network of correspondents was enormous. He shared information and ideas with more than thirty co-authors, in the course of which he communicated to others something of his own elegant style. Especially in the latter part of his career, at the University of Wisconsin-Milwaukee, he was “much in demand as a guest lecturer, and he used his oratorical skills unstintingly to promote to all kinds of audiences the field to which he had devoted his life.”



3.Practical Part

3.1Translation with Notes





Maps, knowledge, and power

J. B. HARLEY



Mapy, vědění a moc

J. B. HARLEY



A book about geographical imagery which did not encompass the map would be like Hamlet without the Prince.

Kniha o geografickém zobrazování, která by nepojednávala o mapách, by byla jako Hamlet bez postavy prince.

Yet although maps have long been central to the discourse of geography they are seldom read as 'thick' texts or as a socially constructed form of knowledge.

A přesto jsou mapy – dlouholeté ústřední téma odborných geografických debat – zřídka čteny jako „zhuštěné” texty či sociálně konstruovaná forma vědění.



'Map interpretation', usually implies a search for 'geographical features' depicted on maps without conveying how as a manipulated form of knowledge maps have helped to fashion those features.

„Interpretace mapového obsahu” obvykle implikuje hledání „geografických prvků” zobrazených na mapách, aniž by formulovala jakým způsobem mapy, jakožto pozměněná forma poznaného, k utváření těchto prvků přispěly.

It is true that in political geography and the history of geographical thought the link is increasingly being made between maps and power - especially in periods of colonial history - but the particular role of maps, as images with historically specific codes, remains largely undifferentiated from the wider geographical discourse in which they are often embedded.

Je pravdou, že v politické geografii a v historii geografického myšlení jsou mapy čím dál častěji spojovány s mocí – zvláště v období kolonialismu – ale zvláštní úloha map jako zobrazení užívajících historicky specifické kódy zůstává z velké části nevyčleněná z širšího geografického diskurzu, do kterého jsou často zasazeny.


What is lacking is a sense of what Carl Sauer understood as the eloquence of maps.

Chybějícím aspektem je to, co Carl Sauer nazval schopností map přesvědčovat.

How then can we make maps 'speak' about the social worlds of the past?

Jak tedy můžeme nechat mapy „promluvit” o sociálních světech minulosti?

Theoretical perspectives

Teoretická stanoviska

My aim here is to explore the discourse of maps in the context of political power, and my approach is broadly iconological.

Cílem této práce je prozkoumat diskurz o mapách v kontextu politické moci a přístup, který jsem zvolil, je do značné míry ikonologický.

Maps will be regarded as part of the broader family of value-laden images.

K mapám bude přistupováno jako k součástem širší kategorie významem zatížených zobrazení.


Maps cease to be understood primarily as inert records of morphological landscapes or pas­sive reflections of the world of objects, but are regarded as refracted images contributing to dialogue in a socially constructed world.

Přestanou být vnímány především jako strnulé záznamy tvarů povrchu nebo pasivní obrazy hmotného světa, ale bude na ně pohlíženo jako na deformovaná zobrazení přispívající k dialogu v sociálně konstruovaném světě.



We thus move the reading of maps away from the canons of traditional cartographical criticism with its string of binary oppositions between maps that are 'true and false', 'accurate and inaccurate', 'objective and subjective', 'literal and symbolic', or that are based on 'scientific integrity' as opposed to 'ideological distortion'.

Při čtení map se tudíž odchýlíme od zásad tradiční kartografické analýzy třídící mapy podle řetězce binárních kontrastů na „pravdivé a nepravdivé”, „přesné a nepřesné”, „objektivní a subjektivní”, „exaktní a symbolické” nebo mapy založené na „vědecké integritě” v protikladu k mapám založeným na „ideologickém zkreslení”.

Maps are never value-free images; except in the narrowest Euc­lidean sense they are not in themselves either true or false.

Mapy nelze nikdy považovat za neutrální zobrazení; s výjimkou nejužšího euklidovského pojetí nejsou samy o sobě ani pravdivé ani nepravdivé.

Both in the selectivity of their content and in their signs and styles of representation maps are a way of conceiving, articulating, and structuring the human world which is biased towards, promoted by, and exerts influence upon particular sets of social relations.

Selektivností svého obsahu i zobrazovacími prostředky a styly představují způsob vnímání, vyjadřování a strukturování lidského světa, který je zaujatý ve vztahu k určitým souborům společenských vztahů, kterými je zároveň podporován a které sám ovlivňuje.



By accepting such premises it becomes easier to see how appropriate they are to manipulation by the powerful in society.

Když přijmeme tento předpoklad, snadněji porozumíme tomu, jak vhodným manipulačním prostředkem jsou mapy pro ty členy společnosti, v jejichž rukou je soustředěna moc.

Across this broad conceptual landscape I shall pinpoint three eminences from which to trace some of the more specific ideological contours of maps.

V tomto širokém konceptuálním terénu určím tři významné body, ze kterých je možné vysledovat některé specifičtější ideologické rysy map.


From the first I view maps as a kind of language (whether this is taken metaphorically or literally is not vital to the argument).

Z prvního z nich pohlížím na mapy jako na druh jazyka (jestli je to chápáno přeneseně nebo doslovně není pro tuto debatu podstatné).

The idea of a cartographic language is also preferred to an approach derived directly from semiotics which, while having attracted some cartographers, is too blunt a tool for specific historical enquiry.

Myšlence kartografického jazyka také dávám přednost před přístupem vycházejícím přímo ze sémiotiky, který, přestože zaujal některé kartografy, je pro přesný historický výzkum příliš omezeným nástrojem.

The notion of language more easily translates into historical practice.

Koncepci jazyka lze snadněji převést do historické praxe.

It not only helps us to see maps as reciprocal images used to mediate different views of the world but it also prompts a search for evidence about aspects such as the codes and context of cartography as well as its content in a traditional sense.

Pomáhá nám nejen vidět mapy jako reciproké obrazy užívané k zprostředkování různých pohledů na tento svět, ale kromě hledání dokladů o obsahu kartografie v tradičním smyslu podněcuje i pátrání po dokladech o takových aspektech, jako jsou kódy a kontext kartografie.


A language - or perhaps more aptly a 'literature' of maps - similarly urges us to pursue questions about changing readerships for maps, about levels of carto-literacy, conditions of authorship, aspects of secrecy and censorship, and also about the nature of the political statements which are made by maps.

Podobně nás jazyk – nebo možná výstižněji „literatura” – map vybízí k tomu, abychom se zabývali otázkami týkajícími se změn ve složení čtenářské obce map, úrovně kartografické gramotnosti, podmínek autorství, aspektů utajení a cenzury, a také povahou mapami vyjadřovaných politických výpovědí.

In addition, literary criticism can help us to identify the particular form of cartographic 'discourse' which lies at the heart of this essay.

Literární kritika nám k tomu navíc může pomoci poznat specifickou podobu kartografického „diskurzu“, který je vlastním tématem tohoto eseje.

Discourse has been defined as concerning 'those aspects of a text which are appraisive, evaluative, persuasive, or rhetorical, as opposed to those which simply name, locate, and recount'.

Tento diskurz je definován jako odborná debata týkající se „těch aspektů textu, které jsou posuzující, hodnotící, přesvědčující a rétorické povahy v protikladu k těm, které pouze jmenují, lokalizují a popisují”.

While it will be shown that 'simply' naming or locating a feature on a map is often of political significance, it nevertheless can be accepted that a similar cleavage exists within maps.

I když bude ukázáno, že „pouhé” pojmenování nebo lokalizace nějakého prvku na mapě má často politický význam, můžeme připustit, že se na mapách vyskytuje podobný rozpor.

They are a class of rhetorical images and are bound by rules which govern their codes and modes of social production, exchange, and use just as surely as any other discursive form.

Mapy jsou druhem řečnických obrazů a jsou vázané pravidly, kterými se řídí jejich kódy a způsoby, jak je společnost vytváří, směňuje a používá, právě tak, jako jakákoli jiná forma diskurzu.

This, in turn can lead us to a better appreciation of the mechanisms by which maps - like books - became a political force in society.

Tato skutečnost nás postupně může dovést k lepšímu pochopení mechanismů, podle kterých se mapy, podobně jako knihy, staly politickou silou ve společnosti.




A second theoretical vantage point is derived from Panofsky's formulation of iconology.

Druhé teoretické východisko vychází z Panofského pojetí ikonologie.

Attempts have already been made to equate Panofsky's levels of interpretation in painting with similar levels discernible in maps.

Pokusy přirovnat Panofského roviny interpretace v malbě k obdobným rovinám rozeznatelným na mapách se již objevily.


For maps, iconology can be used to identify not only a 'surface' or literal level of meaning but also a 'deeper' level, usually associated with the symbolic dimension in the act of sending or receiving a message.

V případě map může být ikonologie použita k identifikaci nejen „povrchní” či prvotní významové roviny, ale i „hlubší” roviny, při předávání nebo přijímání informací obvykle spojované se symbolickým rozměrem.

A map can carry in its image such symbolism as may be associated with the particular area, geographical feature, city, or place which it represents.

Tento symbolismus může být na mapě spojený s určitou oblastí, geografickým prvkem, městem nebo místem, které mapa zobrazuje.

It is often on this symbolic level that political power is most effectively reproduced, communicated, and experienced through maps.

Často právě na této symbolické rovině je prostřednictvím map nejefektivněji rozmnožována, deklarována a pociťována politická moc.

The third perspective is gained from the sociology of knowledge.

Třetí úhel pohledu je převzat ze sociologie vědění.

It has already been proposed that map knowledge is a social product, and it is to clarify this proposition that two sets of ideas have been brought to bear upon the empirical examples in this essay.

Myšlenka, že vědění obsažené v mapách je produktem společnosti, není nová. Za účelem objasnění tohoto tvrzení jsou prezentovány dva okruhy úvah, které jsou použity v empirických příkladech uvedených v tomto eseji.



The first set is derived from Michel Foucault who, while his observations on geography and maps were cursory, nevertheless provides a useful model for the history of map knowledge in his critique of historiography: 'the quest for truth was not an objective and neutral activity but was intimately related to the "will to power" of the truth-seeker.

První z těchto okruhů vychází z díla Michela Foucaulta, který i přes povrchní povahu svých poznámek v oblasti geografie a map poskytuje ve své kritice historiografie užitečný podklad pro dějiny vědění obsaženého v mapách: „Hledání pravdy nebylo objektivní či neutrální činností; bylo úzce spjato s ,vůlí k moci‘ toho, kdo ji hledal.

Knowledge was thus a form of power, a way of presenting one's own values in the guise of scientific disinterestedness.'

Vědění bylo tedy formou moci, způsobem předkládání vlastních hodnot pod rouškou vědecké nezaujatosti”.

'Cartography, too, can be 'a form of knowledge and a form of power'.

I kartografie může být „formou vědění a formou moci”.

Just as 'the historian paints the landscape of the past in the colours of the present' so the surveyor, whether consciously or otherwise, replicates not just the 'environment' in some abstract sense but equally the territorial imperatives of a particular political system.

Právě tak, jako „historik vykresluje krajinu minulosti barvami současnosti”, také topograf, ať už vědomě či nevědomě, nevytváří pouze kopii „okolí“ v nějakém abstraktním smyslu, ale stejně tak reprodukuje i teritoriální imperativy určitého politického systému.

Whether a map is produced under the banner of cartographic science - as most official maps have been - or whether it is an overt propaganda exercise, it cannot escape involve­ment in the processes by which power is deployed.

Ať je mapa vytvořena pod zástavou kartografické vědy, jak tomu u většiny oficiálních map je, nebo je zjevným produktem propagandy, nemůže se vyhnout účasti v procesech distribuce moci.



Some of the practical implications of maps may also fall into the category of what Foucault has defined as acts of 'surveillance' notably those connected with warfare, political propaganda, boundary making, or the preservation of law and order.

Některé z praktických implikací map mohou také spadat do kategorie, kterou Foucault definoval jako úkony „monitorování“, zvláště ty spojené s vojenstvím, politickou propagandou, vytyčováním hranic, dodržováním zákona a udržováním veřejného pořádku.

Foucault is not alone in making the connection between power and know­ledge.

Foucault není jediný, kdo spojuje moc s věděním.

Anthony Giddens, too, in theorising about how social systems have become 'embedded' in time and space (while not mentioning maps explicitly) refers to 'authoritative resources' (as distinguished from material resources) controlled by the state: 'storage of authoritative resources involves above all the retention and control of information or knowledge.

Také Anthony Giddens ve svém teoretizování na téma jak došlo k zakotvení společenských systémů v čase a prostoru (přičemž nezmiňuje explicitně mapy) hovoří o „zdrojích moci“ (odlišných od zdrojů materiálních) ovládaných státem: „uchovávání zdrojů moci se týká především zadržování informací a poznatků a kontroly nad nimi.

There can be no doubt that the decisive development here is the invention of writing and notation.

Nemůže být pochyb o tom, že rozhodující význam měl v tomto případě vynález písma a zaznamenávání“.

'Maps were a similar invention in the control of space and facilitated the geographical expansion of social systems, 'an undergirding medium of state power'.

Mapy sehrály obdobnou roli při ovládání území a napomohly geografické expanzi společenských systémů, „prostředku upevňujícího státní moc“.



As a means of surveillance they involve both 'the collation of information relevant to state control of the conduct of its subject population' and 'the direct supervision of that con­duct'.

Jakožto prostředek monitorování se týkají jak „zpracovávání informací týkajících se státní kontroly nad jednáním příslušníků daného státu“, tak i „přímého dozoru nad tímto jednáním“.

In modern times the greater the administrative complexity of the state - and the more pervasive its territorial and social ambitions - then the greater its appetite for maps.

V moderní době platí, že čím komplexnější státní správa, a zároveň čím intenzivnější teritoriální a společenské ambice státu, tím více dychtí po mapách.

What is useful about these ideas is that they help us to envisage cartographic images in terms of their political influence in society.

Tyto úvahy jsou užitečné v tom, že nám pomáhají pohlížet na kartografické obrazy z hlediska jejich politického vlivu ve společnosti.

The mere fact that for centuries maps have been projected as 'scientific' images -and are still placed by philosophers and semioticians in that category- makes this task more difficult.

Ztěžuje nám to fakt, že po staletí bylo na mapy pohlíženo jako na „vědecká“ zobrazení a filozofové i odborníci na sémiotiku je dodnes řadí do této kategorie.



Dialectical relationships between image and power cannot be excavated with the procedures used to recover the 'hard' topographical knowledge in maps and there is no litmus test of their ideological tendencies.

Dialektické vztahy mezi obrazem a mocí nemohou být odkryty postupy užívanými pro rekonstrukci „nezpochybnitelných“ topografických údajů na mapách a pro posouzení míry jejich ideologické tendenčnosti neexistuje žádná zkouška lakmusovým papírkem.

Maps as 'knowledge as power' are explored here under three headings: the universality of political contexts in the history of mapping; the way in which the exercise of power structures the content of maps; and how cartographic communication at a symbolic level can reinforce that exercise through map knowledge.

Mapy ve smyslu „vědění jako moc“ jsou zde zkoumány ve třech tématických okruzích. Prvním z nich je univerzalita politických kontextů v historii mapování, druhý se týká způsobu, jakým se výkon moci podílí na struktuře obsahu map, a třetí se zabývá tím, jak může kartografické sdělení v symbolické rovině posílit výkon moci prostřednictvím vědění obsaženého v mapách.



In any iconological study it is only through context that meaning and influence can properly be unravelled.

V jakékoli ikonologické studii je možné správně rozluštit význam a objasnit dopad pouze prostřednictvím kontextu.

Such contexts may be defined as the circumstances in which maps were made and used.

Kontexty můžeme v tomto případě definovat jako okolnosti, za kterých mapy vznikaly a byly používány.

They are analogous to the 'speech situation' in linguistic study and involve reconstructions of the physical and social settings for the production and consumption of maps, the events leading up to these actions, the identity of map-makers and map-users, and their perceptions of the act of making and using maps in a socially constructed world.

Lze je považovat za obdobu „komunikační situace“ v lingvistice a zahrnují rekonstrukci fyzického i společenského prostředí, ve kterém mapy vznikaly a byly používány, události, které k těmto počinům vedly, identitu tvůrců a uživatelů map a to, jak tvorbu a používání map vnímali v sociálně konstruovaném světě.

Such details can tell us not only about the motives behind cartographic events but also what effect maps may have had and the significance of the information they communicate in human terms.

Takovéto podrobnosti nás mohou informovat nejen o motivech skrytých za kartografickými počiny, ale také o tom, jaký dopad mohly mapy mít a jaký význam měly informace sdělované mapami z lidského hlediska.

Even a cursory inspection of the history of mapping will reveal the extent to which political, religious, or social power produce the context of cartography.

I zběžný pohled do dějin mapování odhalí rozsah, v jakém se politická, náboženská a společenská moc podílejí na tvorbě kartografického kontextu.

This has become clear, for example, from a detailed study of cartogra­phy in prehistoric, ancient and medieval Europe, and the Mediterranean.

Vyšlo to najevo například při detailním studiu kartografie prehistorické, starověké a středověké Evropy a Středomoří.

Throughout the period, 'mapmaking was one of the specialised intellectual weapons by which power could be gained, administered, given legitimacy, and codified'.

Během tohoto období „bylo mapování jednou ze specifických intelektuálních zbraní, pomocí níž bylo možné získávat, uplatňovat, ospravedlňovat a uzákoňovat moc“.




Moreover, this knowledge was concentrated in relatively few hands and 'maps were associated with the religious elite of dynastic Egypt and of Christian medieval Europe; with the intellectual elite of Greece and Rome; and with the mercantile elite of the city-states of the Mediterranean world during the late Middle Ages'.

Kartografické znalosti byly navíc soustředěny v rukou poměrně malé skupiny lidí a „mapy byly spojovány s náboženskou elitou dynastického Egypta a křesťanské středověké Evropy, s intelektuální elitou Řecka a Říma a s obchodnickou elitou středomořských městských států období pozdního středověku“.

Nor was the world of ancient and medieval Europe exceptional in these respects.

Ani svět starověké a středověké Evropy nebyl po této stránce výjimkou.

Cartography, whatever other cultural significance may have been attached to it, was always a 'science of princes'.

Kartografie, ať jí byl připisován jakýkoli další kulturní význam, byla vždycky „vědou vladařů“.

In the Islamic world, it was the caliphs in the period of classical Arab geography, the Sultans in the Ottoman Empire, and the Mogul emperors in India who are known to have patronised map-making and to have used maps for military, politi­cal, religious, and propaganda purposes.

V islámském světě to byli v období klasické arabské geografie kalifové, v Otomanské říši sultáni a v Indii mogulští vládcové, kdo si přisvojovali výhradní právo na tvorbu map, které používali k vojenským, politickým, náboženským a propagandistickým účelům.

In ancient China, detailed terrestrial maps were likewise made expressly in accordance with the policies of the rulers of successive dynasties and served as bureaucratic and military tools and as spatial emblems of imperial destiny.

Obdobně byly ve starověké Číně vytvářeny podrobné mapy zemského povrchu vysloveně v souladu s politikou vládců po sobě následujících dynastií a sloužily jako nástroje byrokracie a armády a prostorové symboly osudu impéria.



In early modern Europe, from Italy to the Netherlands and from Scandinavia to Portugal, absolute monarchs and statesmen were everywhere aware of the value of maps in defence and warfare, in internal administration linked to the growth of centralised government, and as territorial propaganda in the legitimation of national identities.

V raně novověké Evropě si byli absolutističtí vládcové a státníci všech zemí od Itálie po Holandsko i od Skandinávie po Portugalsko vědomi hodnoty map pro obranu a válečnictví, pro vnitřní státní správu, která souvisela s rozvojem centralizované vlády, i jejich role jako územní propagandy v procesu legitimizace národních identit.

Writers such as Castiglione, Elyot, and Machiavelli advocated the use of maps by generals and statesmen.

Spisovatelé jako Castiglione, Elyot a Machiavelli generály a státníky k používání map nabádali.

With national topographic surveys in Europe from the eighteenth century onwards, cartogra­phy's role in the transaction of power relations usually favoured social elites.

Od doby prvních národních topografických průzkumů provedených v Evropě v 18. století byly vlivem kartografie při změnách mocenských vztahů zvýhodňovány obvykle společenské elity.

The specific functions of maps in the exercise of power also confirm the ubiquity of these political contexts on a continuum of geographical scales.

Zvláštní funkce, které měly mapy ve výkonu moci, také potvrzují všudypřítomnost těchto politických kontextů na kontinuu geografických škál.

These range from global empire building, to the preservation of the nation state, to the local assertion of individual property rights.

Ty sahají od budování globálních impérií k zachování národního státu a lokálnímu uplatňování osobních majetkových práv.

In each of these contexts the dimensions of polity and territory were fused in images which just as surely as legal charters and patents - were part of the intellectual apparatus of power.

V každém z těchto kontextů byla dimenze politického řádu spojena s územní dimenzí v zobrazeních, která byla, právě tak, jako právní smlouvy a patenty, součástí intelektuálního aparátu moci.


Maps and empire

Mapy a impérium

As much as guns and warships, maps have been the weapons of imperialism.

Stejně jako zbraně a válečné lodě se i mapy staly nástrojem imperialismu.

Insofar as maps were used in colonial promotion, and lands claimed on paper before they were effectively occupied, maps anticipated empire.

A to do té míry, že byly používány pro podporu kolonialismu, území byla nárokována na papíře dřív, než byla skutečně obsazena, a nadvláda na mapách předcházela nadvládě skutečné.

Surveyors marched alongside soldiers, initially mapping for reconnaissance, then for general information, and eventually as a tool of pacification, civilisation, and exploitation in the defined colonies.

Topografové pochodovali po boku vojáků a mapovali zpočátku z důvodů průzkumných, později pro získání všeobecných informací a nakonec za účelem pacifikace, civilizování a exploatace ve vymezených koloniích.

But there is more to this than the drawing of boundaries for the practical political or military containment of subject populations.

Nejde však jen o zakreslování hranic za účelem získání faktické politické a vojenské kontroly nad porobeným obyvatelstvem.

Maps were used to legitimise the reality of conquest and empire.

Mapy byly užívány jako zdroj legitimity dobývání a nadvlády.

They helped create myths which would assist in the maintenance of the territorial status quo.

Pomohly vytvořit mýty, které napomáhaly udržovat územní status quo.

As communicators of an imperial message, they have been used as an aggressive complement to the rhetoric of speeches, newspapers, and written texts, or to the histories and popular songs extolling the virtues of empire.

Jakožto nositelé ideje imperialismu byly používány jako úderný doplněk rétoriky projevů, novinových článků, psaných textů nebo příběhů a lidových písní vychvalujících ctnosti říše.

In these imperial contexts, maps regularly supported the direct execution of territorial power.

V těchto imperiálních kontextech mapy často napomáhaly přímému výkonu územní nadvlády.



The grids laid out by the Roman agrimensores, made functional in centuriation, were an expression of power 'rolled out relent­lessly in all directions ... homogenizing everything in its path, just as the United States rectangular land survey created 'Order upon the Land' in more senses than merely the replication of a classical design.

Rastry vytvořené římskými zeměměřiči, zvanými agrimensores, užívané při vyměřování a rozdělování pozemků, tzv. centuriaci, byly vyjádřením moci „neúprosně se valící do všech stran … homogenizující vše, s čím se po cestě setkala”, podobně jako rozměření území Spojených států do obdélníkové sítě ustavilo „řád v zemi“ v širším smyslu než jen reprodukce klasického schématu.

The rediscovery of the Ptolemaic system of co-ordinate geometry in the fifteenth century was a critical cartographic event privileging a ‘Euclidean syntax’ which structured European territorial control.

Kritickým okamžikem v kartografii bylo znovuobjevení ptolemaiovského systému geometrie souřadnic v 15. století, kdy došlo k upřednostnění „euklidovské syntaxe“, na níž byla postavena evropská územní nadvláda.

Indeed, the graphic nature of the map gave its imperial users an arbitrary power that was easily divorced from the social responsibilities and consequences of its exercise.

Grafická povaha map skutečně dala jejich imperiálním uživatelům arbitrární moc, kterou bylo snadné oddělit od důsledků, které z ní vyplývaly, a zodpovědnosti vůči společnosti.



The world could be carved up on paper.

Svět bylo možné rozparcelovat na papíře.

Pope Alexander VI thus demarcated the Spanish and Portuguese possessions in the New World.

Papež Alexandr VI. tak vymezil španělské a portugalské državy na nově objeveném americkém kontinentu.

In the partitioning of North America, itself 'part of a vast European process and experiment, an ongoing development of worldwide imperialism', the very lines on the map exhibited this imperial power and process because they had been imposed on the continent with little reference to indigenous peoples, and indeed in many places with little reference to the land itself.

Při dělení Severní Ameriky, jež sama byla „součástí rozsáhlého evropského procesu a experimentu, pokračujícího vývoje světového imperialismu“, samotné čáry na mapě ukazovaly tuto imperiální moc a její postup, protože byly kontinentu vnuceny s pramalým ohledem na domorodé obyvatelstvo a na mnoha místech vskutku i bez zohlednění charakteru země samotné.

The invaders parceled the continent among themselves in designs reflective of their own complex rivalries and relative power.

Nájezdníci si kontinent mezi sebou rozparcelovali způsobem, který odrážel jejich vlastní složitá soupeření a mocenské vztahy.

In the nineteenth century, as maps became further institutionalised and linked to the growth of geography as a discipline, their power effects are again manifest in the continuing tide of European imperialism.

V 19. století, s tím, jak byly mapy dále institucionalizovány a spojovány s rozvojem geografie jako vědní disciplíny, jsou jejich mocenské důsledky opět zřejmé v pokračujícím přílivu evropského imperialismu.

The scramble for Africa, in which the European powers fragmented the identity of indigenous territorial organisation, has become almost a textbook example of these effects.

Závod o africké kolonie, ve kterém evropské mocnosti rozbily původní územní uspořádání afrického kontinentu, se stal téměř učebnicovým příkladem těchto důsledků.

And in our own century, in the British partition of India in 1947, we can see how the stroke of a pen across a map could determine the lives and deaths of millions of people.

Ve 20. století můžeme na příkladu rozdělení Indie Brity v roce 1947 vidět, jak mohl tah pera napříč mapou předurčit život a smrt milionů lidí.



There are innumerable contexts in which maps became the currency of political 'bargains', leases, partitions, sales, and treaties struck over colonial territory and, once made permanent in the image, these maps more than often acquired the force of law in the landscape.

Existuje bezpočet kontextů, ve kterých se mapy staly měnou politických „obchodů“, pronájmů, dělení, prodejů a dohod týkajících se kolonizovaných území, a jelikož se na nich obraz území stal trvalým, získaly velmi často sílu zákona v krajině.

Maps and the nation state

Mapy a národní stát

The history of the map is inextricably linked to the rise of the nation state in the modern world.

Dějiny map jsou v současném světě neoddělitelně spjaty se vzestupem národního státu.

Many of the printed maps of Europe emphasised the estates, waterways, and political boundaries that constituted the politico-economic dimensions of European geography.

Mnohé z tištěných map Evropy kladly důraz na usedlosti, vodní cesty a politické hranice, které tvořily politicko-ekonomické dimenze evropské geografie.

Early political theor­ists commended maps to statesmen who in turn were among their first systematic collectors.

První teoretikové politologie doporučovali mapy státníkům, kteří se postupně stali jejich prvními systematickými sběrateli.

The state became - and has remained - a principal patron of cartographic activity in many countries.

Stát se v mnoha zemích stal, a dodnes zůstává, hlavním patronem kartografické tvorby.

Yet while the state was prepared to finance mapping, either directly through its exchequer or indirectly through commercial privilege, it often insisted that such knowledge was privileged.

Byl sice připraven mapování financovat, buď přímo ze státní pokladny nebo nepřímo prostřednictvím obchodních výhod, často však trval na tom, aby měl na kartografické informace výhradní právo.

In western Europe the history of cartographic secrecy, albeit often ineffective, can be traced back to the sixteenth-century Spanish and Portuguese policy of siglio.

V západní Evropě můžeme sledovat historii utajování kartografických informací, ačkoli často neúspěšného, až do 16. století, doby španělsko-portugalské politiky utajování informací sigilo.


1   2   3   4   5   6   7   8


The database is protected by copyright ©essaydocs.org 2016
send message

    Main page